Hampl: S šancí v repre jsme nepočítal, ale poperu se!

03.08.2011 - Redakce
počet přečtení: 1845
vytvořeno 03.08.2011, upraveno 03.08.2011

Pivot Tomáš Hampl je letos jedním z těch, kteří se budou při absenci a omluvenkách mnoha opor snažit chytit za pačesy šanci v reprezentaci, která, jak Tomáš sám přiznal, pro něj přišla hodně nečekaně. Nejen o tom, ale i o své uplynulé sezoně ve Španělsku hovořil před přípravnými zápasy s Kanadou pro Basketmag.

Tomáši, v zahraničí působíte již pátým rokem. Jaká pro vás byla uplynulá sezona v dresu Bilbaa?
Letošní rok hodnotím po individuální stránce jako plusový, i když podle statistik to tak nevypadá. Ale na trénincích jsem dost dřel a ledacos se zase přiučil. I ohledně fyzičky jsem šel nahoru, ale tam mě stejně ještě čeká hodně práce... Za áčko jsem naskočil jen dvakrát. V ACB to bylo hned v prvním zápase na poslední dvě minuty proti Manrese, což bylo bohužel moje první i poslední účinkování v lize. Více jsem už hrát nemohl, jelikož jsem opět doplatil na pravidlo stanovené ACB ohledně počtu Španělů v týmu. Takže i když se v prvním zápase play-off zranil španělský pivot, tak jsem místo něj odtrénoval celé play-off až do finále, ale do zápasu jsem stejně nemohl zasáhnout. Pak už jsem jen naskočil v jednom pohárovém utkání (EUSKAL COPA, což je novinka a jedná se o turnaj mezi Vitorií, Bilbaem a San Sebastianem) proti San Sebastianu, kde jsem odehrál přes dvacet minut a myslím, že jsem je odehrál celkem slušně. Ale potom se už příležitost nenaskytla.

Týmově sezona s Bilbaem, která skončila až ve finále, byla moc příjemná a úspěšná. To už se nedá říci o Santurzi, za které jsem hrál třetí nejvyšší soutěž. Tam jsme po minulém úspěšném nováčkovském roku, kdy jsme do poslední chvíle bojovali o play-off, letos po nepochopitelné změně trenéra hráli o záchranu. Nakonec po návratu bývalého trenéra na konci sezony se soutěž udržela.

Jak těžké bylo rozhodování, jestli v poměrně útlém věku opustit rodinu a zkusit štěstí v dalekém Španělsku? Nebylo spíš přáním rodičů, abyste v tuzemsku ještě aspoň rok dva setrval?

Rozhodování nebylo vůbec jednoduché. Zbýval mi ještě rok v dorostu v Pardubicích, kde jsem byl moc spokojený, takže o to bylo rozhodování těžší. Ale na různé testy do ciziny už jsem jezdil od patnácti, takže to byla asi jen otázka času. Pro rodiče to taky určitě nebylo jednoduché, ale moc mě podporovali, stále podporují a za to jsem jim moc vděčný.

Jak jste na své španělské misi zatím spokojený, a to jak s basketbalem, tak například i se stylem života a kulturou?

Po basketbalové stránce jsem zatím nadmíru spokojený, jen momentálně přichází opět nepříjemné rozhodování na další rok. Tak snad to dopadne dobře a k pěti spokojeným rokům ve Španělsku přibudou další... A styl života? Tak samozřejmě, že v sedmnácti jsem na všechno zíral jak tele na nový vrata, poněvadž všechno pro mě bylo nové a stále jsem to porovnával s Českem, ale po čase jsem si už na ten styl zvykl a nemám s tím problémy. Jen se mi často zasteskne po maminčině české kuchyni. (úsměv) Stejně jako po kamarádech, rodině a pohodě doma, zvlášť když se moc nedaří. V tom tréninkovém frmolu na to ale člověk hned zapomene, a když se daří, tak taky hned myslí úplně jinak.

Domů jste se s basketbalem podíval "hned" dvakrát: v roce 2008 i loni v rámci zápasů Eurocupu proti Nymburku. Byly pro vás vzájemné konfrontace s tímto soupeřem prestižnější než ostatní evropské zápasy?

Tak určitě to pro mě bylo velké zpestření sezony a ty zápasy měly pro mě jiný náboj než ostatní. Obzvlášť ten úplně první zápas v Česku. Možná, že kdybychom se s Nymburkem tenkrát nestřetli, tak doteď nikdo neví, že tam je nějaký Čech. (směje se) Taky jsem si tam tenkrát odbyl premiéru v Eurocupu.

Pomohl vám v začátcích ve Španělsku také slovenský legionář Martin Rančík, který zázemí klubu detailně znal, a mohl tedy být vaším výborným průvodcem?

Ten mi pomohl hrozně moc a moc mu za to děkuju, protože se musel starat o jedno "dítě" navíc. Když jsem tam přišel, tak jsem uměl jenom česky, takže už jen kvůli tomuhle problému mi moc pomohl.

Odměnou za práci v Bilbau vám letos byla pozvánka do reprezentačního áčka. Jak jste se do národního týmu těšil, je to pro vás velká čest hrát za reprezentaci?

Právě že po letošních statistikách jsem to vůbec nečekal a tím pádem si toho vážím ještě víc, jelikož už se to třeba nemusí opakovat. Jsem moc rád a je to pro mě obrovská čest, že tady můžu být s takovými hráči a hrát za Českou republiku.

Měl jste informace o zájmu českého kormidelníka Budínského již během sezony?

S nikým jsem o tom nemluvil a až pozdě po sezoně mi volal Jakub Důra (týmový manažer), že se mám zapojit do přípravy s reprezentací. Takže jak jsem již zmínil, skoro jsem s tím nepočítal.

Cítíte, že při absenci mnoha hráčů se vám pod košem otevírá možnost na větší herní zapojení a zápasovou minutáž?

Tak nějaká šance tu určitě je. Jen je u mě problém, že do přípravy se vstupuje jakoby od nuly a tak mi dlouho trvá, než se dostanu do formy a nedokážu předvést vše, co ve mně je normálně v sezoně. Přesto se ale chci poprat o místo a za každou minutku bych byl moc rád.

Po první polovině kvalifikace patří vašemu celku zatím první místo se stoprocentní bilancí. Věříte současnému kádru, že má šanci udržet si neporazitelnost až do konce kvalifikačních bojů?

Já tomu věřím a taky v to doufám, i když vím, že to bude dost náročné.

Na kterého z letošních soupeřů národního týmu se nejvíc těšíte?

Určitě jsem byl moc zvědavý na Kanadu, ale asi nejvíc se těším na souboj se Slovenskem, kterému přispívá to, že je možnost si zahrát proti Martinu Rančíkovi, pokud mu to zdraví dovolí.

Ladislav Faltin
Foto: ČBF