Garcia: Nového Rubia a Veselého nevidím. Trifunovič: Chybí trpělivost. A euro-trénink mladých lepší USA?

Zdánlivý rozpor v titulku následujícího textu je záměrný. Jak jinak taky uvést text s nosnými a někdy možná i kontroverzními názory trenérských špiček? Opět půjdeme po dvou liniích: ta první bude sledovat aktuální situaci na poli evropských nadějí a bude krom jiného navazovat na slova kouče Spahiji o brzkém odchodu Jana Veselého do NBA. Druhý proud úvah bude následovat teze trenéra Maljkoviče a pokusí se porovnat americký a evropský způsob tréninku mladých hráčů.

Udržuje si mládežnický basketbal na starém kontinentu stále stejně vysokou kvalitu, anebo zažívá ústup ze slávy? Složité otázky se bezesporu dotýká spousta faktorů, v souladu s postoji elitních koučů ale lze říct toto: úroveň přípravy mladých hráčů je v Evropě stále mimořádně vysoká, tlak globalizovaného sportovního trhu však v systému dělá "pěknou paseku".

Kouč Žalgirisu Aleksandar Trifunovič soudí: "Oproti dřívějším dobám se hodně zvyšuje počet zápasů a  s tím související stres a tlak. Nejen kluby a trenéři nejsou dostatečně trpěliví, ale totéž lze říct i o samotných hráčích. Ti s vidinou velkých výdělků rychle odcházejí do větších klubů, kde pak nehrají a jejich výkonnost stagnuje.

V Evropě mladé hvězdy máme - byl to Rubio, teď je to třeba Valančiunas. Ale i ten už je draftovaný do NBA a přitom ještě není ani zdaleka hotovým hráčem."

A kteří hráči na Trifunoviče udělali dojem v letošní sezoně Euroligy? "Znám Lučiče z Partizanu, ten hrál slušně. O Šaričovi se říká, že je veliký talent, ale za KK Záhřeb proti nám v základní skupině nic nepředvedl. A pak je tu samozřejmě Mirotič, to ale není žádné překvapení. To je skvělý hráč, který už je dost prověřený z minulé sezony."

Neven Spahija přitakává a zdůrazňuje, že předčasný odchod do zámoří se zdaleka netýká pouze Jana Veselého. "V Evropě se nyní mladí hráči prosazují přeci jen méně, nežli tomu bylo dřív. To je způsobeno hned několika důvody.

Za prvé, basket je dnes výrazně víc fyzicky náročný a já si nejsem jistý, zdali se s tím umí mladí hráči vyrovnat. Za druhé, talentovaní hráči odcházejí do NBA příliš brzy, což se v minulých dobách nedělo. Dříve do zámoří odcházeli až jako vyspělí hráči."

Na stejné myšlenkové vlně jede i španělská legenda Aito Garcia. "Největší chybou klubů je, že řeší pouze přítomnost a vůbec nehledí do budoucna, což by se jim přitom mohlo hodně vyplácet. Po trenérech se chce okamžitý úspěch a ti potom zákonitě nemají dost času na to, aby mohli pracovat s mladými hráči."

Co se výjimečných talentů dneška týká, pan Garcia zrovna nenosí růžové brýle: "Bohužel, v současné době tu nevidím skoro žádné mladé hráče, kteří by hráli na opravdu top úrovni. Za poslední dobu byli ve svých týmech klíčovými postavami jen Rubio a Veselý.

Kluby a kouči by tedy měli být vytrvalejší a prozřetelnější, druhou otázkou ale je to, zdali mají vůbec z čeho brát. Na loňském mistrovství Evropy do osmnácti let nebyl doslova ani jeden hráč, který by mohl hrát důležitou roli v týmu euroligové úrovně."

Nehledě na snižující se počet mladíků, kteří jsou schopni "válet" na nejvyšší úrovni, evropská trenérská škola, jež se snaží mladé talenty vychovávat, má stále skvělé renomé. Myslí si to nejen Božidar Maljkovič, ale i další.

Maurizio Gherardini, aktuálně viceprezident Toronta Raptors, říká: "Mám-li to vyjádřit stručně, v Americe se méně trénuje a více hraje, zatímco v Evropě je to naopak. Samozřejmě se to u jednotlivých škol nebo trenérů liší, obecně to ale platí. V Evropě se věnuje více času zejména na trénink individuálních činností jednotlivců, takže bych řekl, že na juniorské úrovni mají Evropané výhodu."

S tím souhlasí i muž, jenž může porovnávat oba basketbalové přístupy jako málokdo. Bývalý hráč a nyní kouč Audie Norris má za sebou tři roky v NBA stejně jako angažmá v Barceloně nebo Benettonu Treviso.

"Je jasné, že ve Spojených státech jsou hráči víc atletičtí a naopak jsou to Evropané, kdo na tom je lépe technicky. Mám pocit, že kvalita technických dovedností jde u hráčů v USA dolů, protože jejich hra je stále více individuální a stává se z ní větší show." 

O komplexní pohled na věc se pokusil Chris Hackett, v současné době trenér Frank Phillips College v Texasu, a především člověk, který má jako rodilý Angličan taky bohaté zkušenosti s basketbalem na obou stranách Atlantského oceánu.

I Hackett se domnívá, že individuální připravenost mladých hráčů je na vyšší úrovni na starém kontinentu. "Jsem přesvědčen, že základní dovednosti umí evropští trenéři učit lépe. Měl jsem možnost spolupracovat s mladíky z bývalých jugoslávských zemí a jejich práce nohou, technika i schopnost střílet a přihrávat byly lepší nežli u stejně starých Američanů."

Tohle jsou podle kouče Hacketta tři hlavní faktory, které nastalou situaci způsobují: "Prvním je vítězná mentalita v USA, která má i svoje negativní dopady - při práci s mladými hráči trenéři hledí pouze na okamžité úspěchy a chybí jim potřebný přesah do budoucnosti.

S tím souvisí i to, že je spousta hráčů nucena hrát na pozicích, ze kterých se evidentně bude brzy posouvat jinam. Ti, kteří rychle vyrostli, musí hrát pod košem, ale jen co se jejich růst zastaví a oni musí jít na křídlo, mají problém."

Jako druhý důvod pan Chris uvádí rozpis soutěží. "V USA se hraje výrazně víc zápasů ve výrazně kratší sezoně. Kvůli tomu mají trenéři o poznání menší prostor pro tréninky, na kterých by se mohli věnovat zlepšování individuálních činností jednotlivců."

A třetí důvod? O něm už byla řeč... "Mimořádná fyzická připravenost a atletičnost amerických hráčů je v jejich mládí trochu kontraproduktivní, protože oni sami i mnozí trenéři si pak myslí, že basketbalové základy nejsou potřeba. Tenhle deficit, který získají, se často projevuje až v jejich pokročilém věku."

Jako správný diplomat, Chris Hackett celou problematiku uzavírá bez větších kontroverzí. "Měl jsem možnost pracovat jak v evropském systému, tak v tom americkém a myslím si, že oba mají své klady i zápory."

A kde je podle vás achillova pata tuzemského tréninku mládeže?