Fanoušek #1: Synku, tak jak jsi to dneska hrál?

Jen těžko bych si mohl vzpomenout na zápas své profesionální kariéry, abych po něm neměl v telefonu zprávu od rodičů, hlavně od svého otce. Samozřejmě v dobách mého působení na americké univerzitě ještě nebyly technologie tak vyspělé a většinou se zprávy předávaly přes email. Volání za oceán totiž nebylo příliš ekonomické... Kolikrát jsem už slyšel, že je někdo můj největší fanda a vždycky jsem se musel v duchu usmívat. Můj první a největší fanoušek byl, je a bude můj otec, který se mnou slavil a slaví úspěchy a naopak smutnil a smutní při mých nezdarech.

Moc dobře si pamatuju na dobu ve starších žácích, kdy třetinu týmu vozil autem na zápasy po severních Čechách. Každý z mých spoluhráčů si s sebou nosil flašku od Coca-Coly, naplněnou vodou se šťávou. Já jsem nic takového neznal. Můj otec vždy před cestou udělal čaj a v termosce jej vozil s sebou. Můžete se smát, ale když jsme hráli v ústecké konírně, kde bylo pod 10 stupňů a od huby nám šla pára, tak mi všichni teplý čaj v termosce záviděli.

Bez tátovy pomoci bych jen těžko dosáhl svých sportovních úspěchů. Měl jsem skvělou možnost trénovat v tělocvičně na ZŠ, kde byl ředitelem. Jenom jsem si musel počkat, až bylo v tělocvičně volno a už jsem střílel na koš. Moje další velká výhoda byla v tom, že můj o dva a půl roku starší brácha Jára byl do basketu zapálený stejně jako já. Samozřejmě byl vždy fyzicky silnější a naše hra 1 na 1 pravidelně končívala jeho vítězstvím. Pamatuju si, že když už jsem ho doháněl, tak pokaždé zabral v obraně a nakonec mě o chlup porazil. To jsem těžko nesl a nejednou jsem to i obrečel. (Pozn.: Těžko se mi věří větě, kterou jsem právě napsal.)

Pak ale přišel zvrat, jednoho dne jsem bráchu porazil a od té doby, jako by se váhy překlopily. Nikdy víc už jsem s ním neprohrál. (Nakonec těch bitev nebylo zase tolik, protože Jára začal mít potíže se zády a nechal aktivního basketu.)



Otec i později bedlivě sledoval můj basketbalový růst a vždy měl pro mě přichystané rady. Nikdy jsem však od něj necítil žádný tlak, abych mu musel něco dokazovat. Ctižádost mi nikdy nechyběla a motivaci jsem u otce nemusel hledat.

Když jsem hrál ligu za Děčín, tak chodil pravidelně na domácí zápasy. Za dva roky si nepamatuju, že by zmeškal utkání. Většinou jel s mámou, která se někdy až moc nervovala. Druhé poločasy tak občas trávila chozením před halou.

Můj odchod za oceán v 18 letech musel být pro tátu velkou změnou. Najednou mě nemohl sledovat z tribuny, ani v přímém přenosu v televizi. Vždycky musel počkat, až mu pošlu zápasy poštou. Samozřejmě se jednalo o VHS kazety, které byly v USA na jiné rychlostní frekvenci, a otec si musel pořídit speciální přehrávač, jen aby mohl vidět svého syna hrát. Za moje čtyři roky ve "Valpu" se za mnou byli rodiče podívat dvakrát, což byl pro ně i pro mě velký svátek. Pokaždé jsme vyhráli a já nikdy neměl dobrý zápas.

Teď už mám odehraných plných deset profesionálních sezon. Od dob působení v USA se hodně změnilo. Internet a další technologie nám všem dávají mnohem větší možnosti. Rodiče nejsou z těch, co by vládli všemožnou moderní technikou, ale počítač zvládnou celkem dobře. Jejich dva synové žijí daleko (bratr se oženil v USA, má tam rodinu i práci) a přes počítač je vše blízko. Skype se pro naši rodinu stal doslova požehnáním.

Táta šel do důchodu ve stejném roce, kdy jsem začal hrát profesionálně v Itálii za Fortitudo Bologna. Od té doby před každým zápasem pokaždé uslyším to samé: "Ahoj! Jak se cejtíš? Kdy se hraje? Jak jedete domů? Dej vědět po zápase! Hodně štěstí!"

Když mu neodpovím, což se stává jen výjimečně, tak to těžko stravuje a taky mi to hned vytmaví. Moje odpovědi jsou většinou stručné: "Cejtim se fajn, zápas jako vždy ve 12:30, snad vyhrajeme a bude to padat, letíme zpět hned po zápase. Dám vědět! Čau."

Po odehrání zápasu následuje další korespondence. V případě výhry a mého dobrého výkonu (což je pro mého fanouška No.1 to nejdůležitější!) následuje SMS s gratulací: "Super výkon! Máme s maminkou velkou radost! Užij si to a šťastnou cestu."

Když vyhrajeme, ale můj výkon je podprůměrný, tak jsou zprávy většinou strohé, ale zůstávají pozitivní: "Jsme rádi, že jste vyhráli, škoda jen, že se ti nedařilo. Musíš víc střílet! A co že tak málo doskoků? Nevadí, příště to bude lepší!"



Pak následuje verze, když se prohraje, ale mně se individuálně zadaří: "Radujeme se z tvého výkonu. Škoda prohry, ale aspoň jsi byl na hřišti platný. Co to zas vyváděl ten (doplňte si jméno)?! Informuj nás!!!"

A pak porážka a můj špatný výkon: "Ach jo! Zápas jsem viděl, těžko se na to dívalo. Musíš víc střílet a být agresivnější! Snad to bude příště lepší. Tvoji kumpáni se taky moc nevyznamenali."

Když z nějakých důvodů odehraju o dost menší minutáž než obvykle, nebo třeba vůbec nezasáhnu do hry v druhém poločase, tak přijde následující: "Co se stalo? Jsi zraněn, nebo si trenér zase něco vymyslel? Dej nám okamžitě vědět!! Myslíme na tebe. Mamka."

Těch variant je samozřejmě ještě víc, ale myslím, že v kostce naše dopisování před a po zápase vypadá právě takhle. Po velkých vítězstvích i těžkých porážkách přijde na řadu i telefonát (nebo když jsem línej mačkat čudlíky na mobilu), kdy je třeba podat podrobnější raport.

Táta je logicky hodně zaměřený na můj výkon. Zápas jsme klidně mohli vyhrát, ale protože jsem nehrál moc dobře nebo se mi nedostalo minutáže, tak už je to utkání pro něj dost poznamenané. On dobře ví, jakých výkonů jsem schopen, a těžko stravuje moje neúspěchy. Přál by si, aby se mi dařilo, nebo abych aspoň dostal herní příležitost.

Hodně ho štve, když nedostanu nic, nemám v ruce tolik důležitých akcí a hlavně když místo střely volím další přihrávku. Často se dostáváme do křížku, protože on si myslí, že jsem měl střílet a já mu vysvětluju, že bylo lepší nahrát nebo že jsem musel nahrát podle nacvičeného signálu. I když otec basket nikdy nehrál, tak už toho má tolik nakoukaného, že by se mohl pasovat na odborníka. Má hodně dobrých postřehů, i když někdy trochu krátkozrakých. Budu citovat pár jeho komentářů, abyste měli lepší představu:



"V útoku jste hráli jalově. Každý drží míč v ruce, neví co s ním, neví, kdy má vystřelit, kdy najet, kdy nahrát. Přihrává se dokola, až se balon ztratí."

"Tohodle trenéra jde těžko chápat. Nejdřív tam pošle slabou základní pětku a reaguje, až když se prohrává o deset nebo víc - tomu fakt nerozumím!"

"Vysvětli mi, prosim tě, jak to, že všichni vaši pivoti nejsou schopní to dát ani zpod koše? To, co zahodili, aniž by byli pod tlakem, je ubohost."

"On je fakt jak slepej! Najede do bedny, má na sobě tři hráče a prostě nevidí volný spoluhráče. Proč mu trenér nic neřekne?!"

"Proč nepodržíš trochu míč a nenajedeš? Když tě zastaví, tak vystřel z odskoku! Máš dobrou ruku, určitě tam něco spadne!"

"Hraješ týmově, ale žádné ovoce to nenese. Trenér chce na hřišti hráče, kteří dávají body a hotovo. To, že někde doskočíš nebo přihraješ balon, už je vedlejší. Hraj na koš!!!"

Vybral jsem si jich jenom pár, ale věřte mi, že těch komentářů je mnohem víc. A některé jsou i ostřejšího rázu.

Tento blog jsem chtěl věnovat nejen svému otci, ale taky všem rodičům, kteří podporují své děti ve sportovní činnosti. Je spousta rodičů, kteří to s jejich podporou přehánějí a kladou na ně velký tlak. Tím jim berou radost ze hry a děti nakonec ztrácejí svou vlastní motivaci. V patnácti letech už toho mají dost, vzbouří se a je konec. Pak jsou taky rodiče, kteří své děti nepodporují vůbec, a to je samozřejmě taky chyba. Zlatá střední cesta.

Já sám už mám dvě děti, třetí je na cestě a už teď mám jasno v tom, jakým stylem je povedu ke sportu. Můj otec mi to ukázal...


Zdravím čtenáře Basketmagu!
Luboš Bartoň