Euforická Aneta o životním mači a 6 minutách snu

Za čtyři sezony, 22 zápasů a tři angažmá v Ženské basketbalové lize zaznamenala celkem 45 bodů. Před 14 dny zahájila Aneta Půlpánová svou sezonu pátou, v klubu čtvrtém - Plisce Studánka Pardubice. A už při druhém startu stihla 16 bodů. Poslednímu týmu tabulky pomohly k nečekané výhře 68-65 nad Slovankou MB. "V šatně jsme si už před zápasem řekly, že když jsme předtím s Hradcem byly tak blízko, měly bychom to tentokrát dotáhnout. A byla jsem ráda, že se nám to povedlo, i když jsme v závěru měly trochu svázané ruce. Ale zaplaťpánbůh to dopadlo dobře," naznačuje dvaadvacetileté křídlo (na snímku v červeném), čeho si cení nejvíc.

Aneto, od začátku sezony Studánka pouze prohrávala, ale hned po vašem příchodu jste sahaly po výhře a ve vašem druhém zápase ji skutečně získaly. Nezní teď kabinou, že jste týmu přinesla štěstí?
Možná tam byl ode mě nějaký impuls, že jsem to chtěla trochu víc rozbíjet. Holky přiznávaly, že se to v koncovkách bály brát na sebe. Ale já sama se na konci vyfaulovala, takže to byla ve finále jejich zásluha. Nebyla to rozhodně jen má práce.

Troufnete si posoudit, co se s týmem během chvilky stalo, že je najednou konkurenceschopný?
Myslím, že se to bojovností a také změnou trenéra. Nechci tvrdit, že je Roman Chocholouš špatný trenér, ale pan Faltýnek do toho vnesl trochu víc promyšlenosti, lépe dokáže střídat obrany. A dokáže nás lépe vyhecovat.

Po dvou zvládnutých duelech a prolomení série porážek asi narostlo sebevědomí. Jaké cíle pro zbytek základní části si teď v Pardubicích dáváte?
Teď stoprocentně chceme porazit doma Vary a pak vyhrát ve Strakonicích. To je naše priorita. Když se to povede, bude to super. Pak už budeme v pohodě a ligu můžeme bez problémů udržet.



Vy osobně jste proti Slovance stihla 16 bodů a taky sedm doskoků. Takže životní zápas?
Určitě ano. Já jsem do ŽBL předtím spíš jen nakukovala, ať v Hradci, nebo na Spartě i loni v Brně. Takže rozhodně to byl životní zápas. Sama jsem byla překvapená, jak mi to vyšlo. Ještě dopoledne jsem hrála první ligu za SŠMH Brno v Olomouci, takže jsem si myslela, že budu unavená. Ale tak to vůbec nebylo, byla jsem v euforii.

A najednou vám hrozí, že si soupeř bude vaší hry víc všímat a rozebírat ji. Uvědomujete si to?
To nevím, těžko říct. Doufám, že se zase tolik nezmění. Nemyslím, že bych byla taková hvězda, aby se na mě musel někdo připravovat. Ale počítám, že to teď bude těžší.

Jaký bude váš osobní zápasový program? Budete hrát jen nejvyšší soutěž za Pardubice, nebo i první ligu?
Budu hrát obojí, samozřejmě přednost bude mít ŽBL, ale podle rozpisu stihnu do Vánoc všechno. Sice to bude logisticky komplikovanější, ale zvládne se to.

Krátce po vás zamířila z IMOS Brno do Pardubic také rozehrávačka Veronika Havlíková. Je její hostování nějak spjato s tím vaším?
Já věděla, že Pardubice mají zájem o některou z brněnských dorostenek. Dřív jsem do Pardubic nešla, protože studuju v Brně a bylo by to těžší s dojížděním. Teď se tedy ukazuje, že to tak těžké nebude. Že to jde, když se chce. Dorostenky tedy byly prvotní, já se k tomu přidala, i když ve finále jsem za Pardubice hrála dřív než Verča.

Vraťme se k vašim minulým sezonám. V roce 2010 jste během krátké doby vystřídala hned několik klubů. Popište, prosím, tuto přestupovou anabázi.
Když jsem skončila střední, nabídli mi smlouvu v BA Sparta, že budu hrát a že budu dostávat minuty. Šla jsem proto do Prahy, jenže jsem hrála jen ze začátku a pak hrát přestala. Angažmá jsme proto dohodou ukončili. Taťka mi pak přes pana Vondřičku sehnal místo v Cassovii Košice, tam jsem odjela na dva měsíce. Mrzí mě, že jsem se pak nestihla vrátit včas do Pardubic, na play-off první ligy. Vracela jsem se někdy 5. března, konec přestupů je ale v závěru února. Po zbytek sezony jsem proto trénovala v Hradci u paní Ptáčkové. No a pak jsem nastoupila na školu v Brně, tím pádem zvítězily Žabiny.

V minulé sezoně jste nakrátko povýšila z béčka do prvního týmu Frisca Brno. Jak na tuto etapu vzpomínáte? Přinesla vám ligové i pohárové stříbro.
V lize jsem odehrála dohromady šest minut. Super zkušenost. Když jsem byla malá, byl to můj sen hrát za Žabiny. Nikdy by mě nenapadlo, že budu pod panem Bobrovským trénovat. A nakonec se mi tenhle sen splnil. Když jsem šla na hřiště, najednou jsem si připadala jako patnáctiletá. Ale letos už dostávají šanci mladší.

Ve vašich basketbalových stopách jdou i dva mladší bratři, šestnáctiletý Viktor a sedmiletý Marek. Jak jejich kariéry prožíváte?
Prožívám je hodně. Tu Viktorovu asi o něco víc, přece jen byl teď v reprezentaci. Má před sebou důležitá rozhodnutí. Některá z nich jsem já neudělala správně. Osobně si myslím, že by měl jít ven. Každému z kluků, kteří se tak rozhodli, to prospělo. Je ale potřeba najít ten správný klub. A Marek? Ten je z nás tří nejšikovnější.