Do letošní sezony NBA vstoupilo 54 Evropanů. Jejich tok dál sílí. A co je rozšířený omyl podle Paua Gasola?

TÉMA   54 z rekordních 101 zahraničních hráčů, kteří vstoupili do letošní sezony NBA, má svůj původ v Evropě. Právě starý kontinent je tak stále tou nejproduktivnější zásobárnou talentů pro nejlepší ligu světa. Ať už jde o šampiony a klíčové hráče svých týmů jako Tonyho Parkera, Paua Gasola a Dirka Nowitzkiho, anebo střídající muže či další doprovodné hráče. 

Od konce 90. let, kdy se Evropané začali valit do zámoří v mnohem větších vlnách než generace průkopníků, oslněných nejlepší propagační akcí NBA všech dob (OH ´92), je evropský vliv v lize stále silnější. A aktuálně je potvrzen už i na asistentských postech týmů v osobách Igora Kokoskova (Cleveland), Nevena Spahiji (Atlanta), Ettoreho Messiny (San Antonio) a svým způsobem i izraelského Američana Davida Blatta coby kouče vítězů Euroligy (Cleveland).

"Je fantastické vidět, kolik Evropanů se už do NBA dostalo," pochvaluje si bývalý Laker a dvojnásobný vítěz NBA Sláva Medveděnko. "Teď už to ale není tak velká věc, když z Evropy nebo odjinud pochází půlka Spurs," usmívá se ukrajinský power forward, který před příchodem do ligy nebyl draftován.

Sázka na Evropu ovšem podle expertů přinášela v raném období mnohem víc minutých cílů než nalezených zlatých nugetů. A někdy ta minela byla skutečně dost velká. Takto na dvě nejkřiklavější vzpomíná jeden z klubových exekutivců z Východní konference. 



"Jen dvakrát za kariéru se mi stalo, že jsem se opravdu hodně divil, jestli se skutečně děje to, co jsem sledoval. Poprvé to bylo při draftu 2003, kdy se mi nezdálo, že by Darko Miličič měl být draftován (jako dvojka za LeBronem Jamesem a) před Carmelem Anthonym a Dwyanem Wadem. Rozhodně ne na základě informací, které jsem měl na stole. A ty také nelhaly," říká s odkazem na Srba, jenž se stal jedním z největších draftových propadáků historie a nedávno se - ve svých 29 letech - vrhl do ringu jako mistr bojových umění.

"Druhý případ byl Andrea Bargnani, pozdější jednička relativně slabého draftu 2006. Ani tehdy jsem si nemyslel, že už máme dost zkušeností s evropskými hráči, aby právě on měl na to se stát jedničkou. Neměl jsem z toho dobrý pocit a nemám ho dodnes."

Nyní rovněž 29letý italský power forward sice první roky v Torontu snášel jako velmi dobrý střelec slušné bodové průměry, ale jeho kariéra postupně uvadala, sužovala jej zranění a vyčítalo se mu kdeco od obrany po malé nasazení. Na jedničku draftu rozhodně žádná sláva.

V NBA by přidali zřejmě i pětku draftu 2002, Gruzínce Nikoloze Tskitishviliho, který za své čtyři roky v lize skutečně jen paběrkoval. S nenaplněnými ambicemi a očekáváními má zkušenost i česká šestka draftu 2011 Jan Veselý (kariérní průměry 3,6 bodu a 3,5 doskoku za 15 minut ve 162 zápasech), na jehož adresu i jeho současný kouče ve Fenerbahce Željko Obradovič prohlásil, že do NBA odešel příliš brzy.

Veselý však nebyl první, ani poslední, kdo mohl být se svým vstupem do ligy trpělivější. Když vám ale slibují jedno z předních míst draftu v nejlepší lize, jejímu blyštivému pozlátku se jen těžko odolává. Své si k tomuto tématu řekl i úřadující šampion se Spurs, Francouz Boris Diaw (číslo 21 draftu 2003).

"První motivací hráče samozřejmě je hrát nejlepší ligu světa. Když nějaký sport děláte a milujete ho, chcete prostě hrát s těmi nejlepšími. Druhá věc ale je, umět jako mladý kluk odejít z Evropy, až když jste připravený. Stane se, že vás draftují jako hodně mladého. A někteří kluci, ač v tu dobu ještě nejsou dozrálí, do NBA zamíří. A věří, že na sobě budou dál pracovat v Americe. Jenže někdy je to časové okno, kdy máte šanci se prosadit, vážně malé, a když odejdete nepřipravený, dají vám na čelo okamžitě nálepku: "Ten na NBA nemá." A pak je to těžké, protože jakmile jste jednou odmítnutý, už se hodně složitě vrací zpět."



Moudrá slova mistra Evropy podle všeho následuje i Tomáš Satoranský, kterému by se při dřívějším exitu z Evropy právě tohle mohlo stát.

Na druhé straně proti Miličičovi nebo Bargnanimu je celá řada těch, co byli draftováni klidně i v pozdním druhém kole nebo vůbec, a udělali v NBA velmi slušnou nebo dokonce parádní kariéru. Jedním z takových případů je Gruzínec Zaza Pachulia (číslo 42 draftu 2003), centr, co se v lize drží už 12 let.

"Situace každého hráče je odlišná. Já jsem jako profík začal v Turecku, tehdy hodně mladý. Možnost zahrát si NBA pro mě byla snem, na jehož naplnění jsem se postupně chystal. I díky tomu, že jsem v Turecku měl spoluhráče, co už v NBA absolvovali tréninkové kempy a pomohli mi připravit se na to, co mě tam čeká. Přesně jsem tak věděl, do čeho jdu," říká pivot Bucks.

Speciálním případem jej pak 30letý švýcarský forward Thabo Sefolosha (číslo 13 draftu 2006). Nenápadný, nehvězdný, přesto spolehlivý. Už osm sezon.

"Abych vás uvedl do situace, pocházím ze Švýcarska a jako kluk jsem ani nevěděl, že mám nějaký talent. Ještě dnes jsem pořád překvapený z toho, co jsem dokázal. Vážně. Začínal jsem jen hraním s bráchou, žádné velké drily a podobně. Profesionální stránku basketu jsem měl možnost poznat až někdy v osmnácti. A možnost odchodu do Francie pro mě proto byla velkou věcí. Dnes už je to jinak: každý, kdo má talent, bude odhalen už v raném věku. Ti skutečně talentovaní se jednoduše nedají přehlédnout," vypráví s trochou odlehčení Thabo.



Evropě prý celý svět závidí skvělou klubovou strukturu a sofistikaci výchovy mládeže. A asi na ní něco bude, když evropská hráčská řeka plynoucí do NBA je stále mohutnější. Své o tom ví i naturalizovaný ukrajinský reprezentant Pooh Jeter (nedraftovaný), který si odkroutil jednu sezonu v Sacramento Kings.

"Hrát a koukat se na basket v Evropě je nádhera. Je to tam jiné, jak způsob přípravy, tak hra samotná. Vždycky je to o tom hrát tím správným způsobem. Ti kluci se to tam učí od prvního "jumpu", a proto jsou tak šikovní."

Nejen v poslední době je v NBA velká poptávka zejména po schopných centrech, kteří jsou kovaní ve hře pick and rollů, na níž nejlepší liga stojí. Průpravě v zámoří mnohé z evropských základů schází a skauti i šéfové klubů si tak oblíbili schopnosti eurocentrů, jež americkým hráčům namnoze chybí. Za mnohé hovoří už to, že svého času byl za nejlepšího centra NBA považován Dwight Howard, jehož pivotmanské pohyby a footwork byly přinejmenším diskutabilní.

Systém přípravy v Evropě a Spojených státech porovnal i francouzský reprezentant a opora Portlandu Nicolas Batum (číslo 25 draftu 2008). "V Evropě nepracujeme na atletických schopnostech tak jako v USA. Když jsem se dostal do NBA a koukal na trénink malých kluků, bylo to o tolik jiné, než co jsem poznal já. U nás se věnujeme hlavně basketbalovým základům: pohybu hráčů i míče, zakončením zpod koše i z jumpu a tak dále."

Kolega z repre galského kohouta Diaw, jemuž prý pomohlo udržet se v NBA po složitém začátku v Atlantě hlavně přátelství s Tonym Parkerem, do kategorického soudu Batuma zanáší stopu nesouhlasu.

"Tréninkový proces v Americe není všude stejný, takže nejde říct, že to je Evropa versus Amerika, protože v USA záleží, na jakou jdete univerzitu. To, co a jak se naučíte, se bude místo od místa hodně lišit. Je ale fakt, že hraní v Evropě, například v Eurolize, proti starším a zkušenějším vám dá něco jiného než zápasy na univerzitě, kde jsou všichni stejně nezkušení."



Velký mezník ve vztazích Evropy a NBA znamenala pochopitelně olympiáda v Barceloně. Díky ní si spousta hráčů na kontinentu uvědomila, že i hvězdy z nejlepší ligy jsou lidé z masa a kostí, s nimž se dá na hřišti měřit. Jak ale dodává Pau Gasol, je z nechápání stavu věcí plynoucí blud, že Evropané do té doby vyrůstali netknutí sledováním zápasů NBA.

"Naopak, já se jako kluk na NBA koukal pořád. Byli jsme do basketu zamilovaní a je jedno, jestli jste zrovna v Barceloně jako já, nebo v Memphisu jako můj brácha Marc, který tam chodil na střední. Ani my v Evropě jsme se basket neučili všichni stejně, stát od státu se přístup liší, ale vášeň je všude stejná," naladil filosofickou Pau, jemuž v době OH 1992 bylo 12 let.

I jeho NBA story je svým způsobem jedinečná, tak jako v řadě dalších evropských případů. Byl sice nadějnou trojkou draftu 2001, ale v době svého příchodu (v dresu Memphisu) nikoli hvězdou. Přesto už jako nováček ohromil průměry 17,6 bodu a 8,9 doskoku. Podobně i Dirk Nowitzki, draftovaný jako devítka v roce 1998 z druhé německé ligy, navíc jako záklaďák bundeswehru, se prosazoval už od nováčkovské sezony, byť s ne tak velkolepými ciframi. 

Výtečný start měl i 19letý Tony Parker (číslo 28 draftu 2001), od svého prvního roku hráč základu San Antonia, doručující 9,2 bodu a 4,3 asistence. On, Nowitzki i Gasol už měli možnost strávit v NBA v podstatě celou kariéru, což se generace před nimi ještě netýkalo. Tony Kukoč nebo Arvydas Sabonis se dočkali, až když byli prověřenými hvězdami v Evropě. Všichni svorně ale prošlapávali cestu dalším nástupcům, mezi něž patří i už zmíněný Thabo Sefolosha.

"Basketbal se stal skutečně globálním sportem. Každý teď ví, co je třeba, a kdo vám může pomoct, abyste dosáhli svého cíle a všeho, co s tím souvisí. Víme, co je potřeba k prosazení se do NBA. Když jsem vyrůstal, ještě to nikdo nevěděl. Jasně, sem tam se daly zaslechnout historky, na jejichž základě si člověk myslel, že už něco ví. Teď už ale víme docela přesně, co se děje nejen v NBA, ale v basketbalovém světě obecně," mudruje švýcarský forward.