Děčín skládá před kamerami maturitu

Jak složité je pro méně zkušené hráče Děčína nastupovat v NBL před televizními kamerami? Proč je kouč nutí dělat ztráty? Kdy je v hale Severočechů jako na divadle? Proč našel USK při vítězství ve 13. kole NBL v dresu soupeře zraněné, pomalu krvácející zvíře? A jak tvrdý je pro mnohé hráče mediální tlak, laickým okem možná nepostřehnutelný? O tom všem a mnohém jiném mluví v rozhovoru kouč obhájců bronzu Pavel Budínský.

Kouči, stály vás zápas s USK dvě minuty s bilancí 0-7 a trhák soupeře v úvodu poslední čtvrtky, nebo celá druhá půlka, kdy jste museli dotahovat?
Utkání nebylo dobré kvůli několika faktorům. Dva týdny řešíme zdravotní problémy, sestava byla velmi okleštěná a USK hrál velmi dobře. Po sedmi výhrách v řadě máte pocit, že některé věci jdou jednoduše a není na nich potřeba tolik pracovat. Jenže to funguje obráceně. Proti nám stál nažhavenější tým. A hrál výborně, tipnul bych si nejlíp v sezoně. My si to pokazili už v první půlce, kdy jsme dali soupeři sebevědomí. Zjistil, že jsme zranitelní, nebo jako zraněné zvíře, které pomalu krvácí. A když jsme se díky Hatcherovi dostali na rozdíl bodu, měli jsme trochu smůly na některé střely. Přejít do vedení, mohlo to dopadnout jinak. USK to ale měl v rukou, dokázal zápas takticky zvládnout a hlavně mu zahráli vesměs všichni noví hráči. Vyhráli zaslouženě.

Slabší střelba Červenky (9/1) s Fendersonem (17/5) vadila hodně?
Jo. Řeknu to takhle: zatím jsme týmem, kde hrají prim už prověření lídři Hatcher a Pavel Houška, k nimž se letos přidal Alič. U většiny ostatních máme trochu problém se stabilitou výkonnosti. Fenderson výborně zahrál v Kolíně, s výbornou střelbou, jenže s USK ji měl zase špatnou. Aspoň však, když mohl, snažil se střílet. Hráči jako Červenka, Balík nebo Pomikálek, kteří musí nastoupit, protože jiní tam nejsou, momentálně jsou ve výkonech malinko labilní a nechtějí tolik převzít zodpovědnost. A ve třech vyhrát nejde. Zklamání je v tom, že ani Mirek Soukup, ani Pavel Novotný nepřidají moc věcí, abychom byli dominantnějším týmem. Nelze jim upřít snahu a bojovnost, ani to, že jsme měli o spoustu střeleckých pokusů víc, ale někdy to jsou pokusy na náhodu, zoufalé, kdy se špatně řeší daná situace. Hlavně jsme ovšem byli pod vlastním tlakem, protože jsme hráli první domácí TV utkání. Podle řeči těla byla znát nejistota, hráči si to všechno komplikovali. Neřekli si, že když soupeř zdvojuje naše hvězdy, které se prosadí tak jako tak, mají hru o to jednodušší. Naopak jim to víc vadí, protože je očividné, že soupeř takovou taktiku zvolil a oni by se měli stát bodujícími hráči. A když dvakrát třikrát nedají, začnou se schovávat a je z toho křeč.

O HLAVNÍ ROLI V TELEVIZI 

Po utkání jste mluvil právě o dopadu televizních kamer. V čem je hraní pod jejich dohledem jiné?
Záleží jak u koho. Problém je, že nejsme všichni na jedné notě. Ti, co už to znají, takový problém nemají. Ti noví to prožívají poprvé. Pro většinu z nich je Děčín nejlepším týmem, jaký poznali. Jsou zaskočení větším tlakem, ambicemi, nutností potvrzovat neustále dobrou výkonnost. Hráči i soutěž jsou mnohem lepší. Po našem báječném vstupu do ligy 10-2 přijde TV utkání a oni ví, že jsme favoriti, ale nejsou v rozpoložení, aby to zvládli. Takovou roli a ještě před televizními kamerami ještě nesehráli. Podle mě se bojí selhání a je to na nich poznat. V Děčíně je navíc specifické prostředí, kdy diváci sedí přímo za námi, hráči cítí jejich reakce. A když soupeř kouše a jako USK všechno trestá, oni jsou pod tlakem, začnou panikařit a nejsou schopní hrát, jako kdyby byli nad věcí. Musí si tu situaci nejdřív prožít. Týká se to Červenků, Fendersonů, Pomikálků... Když to porovnám s tréninkem, je to rozdíl jako mezi obyčejnou písemkou v týdnu a maturitou. A každý ví, co s člověkem maturita udělá. Totéž je zápas v televizi, kdy vy chcete zahrát dobře.

Slyší hráči na lavičce zřetelně, o čem mluví diváci v nejbližších řadách za nimi?
Slyšet je všechno. V Děčíně je to jako v Anglii na fotbale. Za naší lavičkou je strmá tribuna, lidé mají hru jako na dlani a někteří se projevují různě. Konkrétně s USK bylo ovšem hlediště v první půlce studené jako my. Nebylo cítit to domácí povzbuzení, což taky moc nepřidá. Místo podpory od začátku, jakou nám dává náš fanklub a jedna další skupina, velká část publika přišla jako do divadla. Pak vidí průběh, kdy to USK padá, a přitom si myslí, že to bude jako v tom divadle: od začátku do konce pěkné a že budeme navyšovat náskok. Někteří neumí vyhodnotit, že máme zdravotní problémy, devět hráčů na lavičce a že bychom potřebovali trochu podpořit. Pak z minus devíti bodů uděláme drama a diváci se přece jen trochu dostanou do varu. Pro kluky je tohle někdy těžké. Chtěli by tu podporu cítit víc, což ale v Čechách ještě není tak rozvinuté.

Zdraví se podepsalo i na výrazně nižším ratingu něž měl USK?
To nemyslím, že je o zdraví. Když hraju, navzdory nachlazení už na to nekoukám. Rozhodlo, že hra USK byla efektivnější a týmovější. Dobře jim putoval míč, správně četli obranu, dostávali se do pozic, kde potřebovali, dokázali měnit rytmus hry a hlavně se mi líbilo, že si všichni věřili při střelbě. Nepřemýšleli tolik, věděli, že nemají co ztratit. Ukázali co v nich je, ale jindy to zase nedokážou. A to je problém českého basketu obecně. Jinak by USK neměl jen čtyři výhry. Mají nejtalentovanější české hráče, reprezentanty v různých kategoriích. Měli barvitější hru. My naopak byli naivnější. Plus nám nesedělo, že Hruban osobně kryl Hatchera a zbylí čtyři hráči bránili v zóně a my místo, abychom si užili, že na čtyři přihrávky najdeme volnou pozici, nejsme schopní to přečíst. Pod dojmem toho, že nedají střely, se hlavou hráčům honí něco úplně jiného, než že mají být součástí hry a pomoct oporám. Například zdvojenému Pavlu Houškovi pod košem. Moc se jim do toho nechce, protože by museli dělat jiné než naučené věci. A já musím odbourávat ty návyky, co si třeba přinesli z horších týmů. A dát jim ty správné pro náš tým. Pasivitou se totiž jejich výkony nezvednou.

"DĚLEJTE ZTRÁTY, JINAK NEPOCHOPÍTE!"

Jeli jste do zápasu s USK podle plánu, nebo dokonce nad něj?
Chtěli jsme pokračovat v práci z minulé sezony. Řekli jsme si, že by bylo škoda polevit. Už se to jednou stalo, když před 11 lety po bronzu následovala katastrofální sezona. Tvrdě jsme se proto připravovali, omladili tým. 10-2 bylo famózní a upřímně říkám nad plán, takže 10-3 není špatné. Nastartovaly nás výhry v Pardubicích a pak doma s Novým Jičínem. Stalo se něco, s čím nikdo nepočítal. Do první čtyřky nás nikdo moc nepasoval. Je to nejlepší start v historii a měli bychom si ho vážit. S USK to možná byla nečekaná porážka, ale ani Děčín nemůže pořád vyhrávat. Ta porážka by stejně přišla, nejsme tak dominantní jako Nymburk. Škoda, že přišla doma a v televizi, ač zaslouženě. Ale někdy i porážka má něco dobrého, namotivuje k tomu, že někteří zase začnou bránit, jak mají.

S necelými 12 ztrátami jste nejlepší v lize. Jak to děláte s ještě mladším a méně zkušeným týmem, než jste měli v bronzové sezoně? Jde minimalizace ztrát naučit?
Jde. Funguje tu ale obrácený mechanismus. Jistě je dobré nabádat: Nesmíte mít tolik ztrát. Já se ale mnohdy snažím hráčům říkat, aby se nebáli dělat ztráty, aby je dělali, protože když je neudělají, nepřijdou na to, kde je chyba. Sami radši vždy volí svůj automatismus a stereotyp, plus se projevuje slabý dovednostní potenciál. Pokud se má hráč zlepšit, tak třeba v zápase s Vyšehradem nebo v utkání, které máme pod kontrolou, vždycky říkám: Hraj, tvoř a neboj se dělat ztráty. Když teď nebudeš ztrátový, nikdy nepoznáš, co to znamená. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Konkrétně čeští hráči ale často alibisticky posílají míč na hráče, co ztráty nedělají. Bohužel od malička jsou vedení starým způsobem k tomu, že košíková je, když se hází na koš. Výborný basketbalista ovšem musí být dobrý na obou polovinách a hlavně se v útoku nesmí bát tvořit, vzít míč a dát hře myšlenku. To je někdy na hranici ztráty, protože si při dvou změnách směru taky může ukopnout balon. Nebo o něj při zdvojení přijde. Když to ale nevyzkouší, i za cenu bučení diváků, neposune se dál. Mně takové ztráty tolik nevadí, pokud se tedy neopakují a nejsou v situaci bodového rozdílu ve skore.

A jak se tohle všechno trénuje?
V přípravě máme tréninky, kdy nesmíme dělat věci, co umíme nejlíp. Říkám: Dělejte, co neumíte! A totéž v zápase: když je pod kontrolou, záměrně ho hráčům ztěžuju prvky, které neumí. Aby se zlepšovali. Dělat, co umíme, třeba proti Vyšehradu nemá význam. Kluci pak na mě koukají, diví se. Je to jako když se děti nenaučí faulovat. Pak ani nepochopí, že hrají kontaktní sport. Nám se pak tohle vrací, hráči si během sezony věří víc. Je to ale ten proces a zároveň vražedná kombinace, kdy hráče musíte učit a zároveň se snažit dělat výsledky, což každý nezvládá. 
 
O LUXUSU ČESKÉ LIGY

O hvězdách už jste mluvil. Co třeba 10 bodů a 6 doskoků na zápas Jakuba Houšky, stačí?
Určitě. Je to bojovník, má srdíčko a má rád basket. Jako kapitán je prostředníkem mezi mnou a týmem. Po narození syna si srovnal priority, stal se zodpovědnějším, dozrál. Když k nám přišel, byl to takový rošťák. Po minulé sezoně, kde měl jednu část katastrofální, letos absolvoval celou přípravu a pracoval na sobě. Neustále komunikuje s týmem. Když se nedaří, je prvním, kdo spoluhráče hecuje. Takoví kluci jako on jsou v Česku vzácní.

Červenka přišel v létě jako jeden z lídrů Nitry. Jak se zatím potýká s NBL, kde za 18 minut sbírá skromných pět bodů? Proč v NBL Slovákům až na výjimky "pšenka" příliš nekvete?
Neumím odpovědět paušálně. Ze zkušenosti ale mohu říct, že Andreje jsme angažovali jako kapitána mistra Slovenska, tedy jako hráče se správnými povahovými rysy. Má to v sobě, ale sám nejlíp pochopil, že hrát českou a slovenskou ligu je po stránce úrovně velký rozdíl. Tohle v rozhovorech odsouhlasí i další slovenští hráči. Neměl k nám optimální vstup. Reprezentoval Slovensko, takže přišel o naši hrubou přípravu a pak si na druhém tréninku natáhl sval a dva týdny netrénoval. Potom začala soutěž a on na tom stále není dokonale kondičně. Bez toho není nejlepší sebevědomí a on ví, že se od něj hodně čeká a že za očekáváními zaostává. Pere se s tím. Ví, že jeho výkonnost je sledovaná. A česká liga má v tomhle i podle zahraničních trenérů luxus. Kolik zahraničních soutěží má každé kolo TV zápas? Je tu teď tolik pořadů i tištěných médií, kde hráči mají obrovskou možnost se prezentovat. Ví se o nich. V tomhle je to pro něj jiný svět. Tady Česko zaznamenalo obrovský pokrok a musíme si toho považovat. Hráči vnímají tlak, čtou názory odborníků, vyjádření ostatních týmů a adaptace na to chvilku trvá. Andrej není prvním hráčem, který s tím má problémy. Mohl bych jich jmenovat spoustu, kteří byli úrovní českého prostředí po všech stránkách zaskočeni.

Petr Hamták
Foto: BK Děčín - Roman Valenta