D už ví, jak se cítí D-Taurasi. Teď chce být Nashem

Se síťkou od koše v ruce a cenou pro nejužitečnější hráčku finále někde na lavičce, tak slavila DeLisha Milton-Jones prvenství ZVVZ USK Praha v Excelsior Ženské basketbalové lize. Po domácí výhře 82:52 nad Frisco IMOS Brno tryskalo do všech stran nejen šampaňské, ale i radost americké veteránky.

Jak to zní, D coby finálová MVP? "Docela dobře," směje se sedmatřicetiletá pivotka, která USK táhla přes brněnské Žabiny celkem 70 body. To je 23,3 bodu na utkání.

A pak docenila pocity držitele individuální trofeje. "Konečně vím, jak se asi cítí Diana Taurasi. Na něco takového je ona už zvyklá," zmínila Milton-Jones jednu z nejlepších basketbalistek světa.

"Ale já jsem na sebe hrdá. Kdekdo si myslí, že česká liga není nic moc, ale pořád je to basketbal. Nezáleží na tom, kde hrajete, vždycky se musíte snažit odevzdat 110 procent. O to se já snažím, kdykoliv vstoupím na hřiště. A nezáleží, proti komu hrajete, ať je mu 19, nebo 37."

Pro vás je to už třetí český titul. Jeden máte z roku 2006 s Brnem, loňský a letošní pak s USK. Troufnete si všechny tři porovnat?
Takhle to řeknu: když vyhrajete titul, je to vždycky fajn. A každý je zvláštní. Ale tenhle jsme opravdu potřebovali, protože jsme v Eurolize nedokázali to, co jsme chtěli. Takže pak jsme jen mohli vyhrát český pohár a rozhodně taky české mistrovství. To jsme dokázali, i když nám chybělo pár důležitých hráček, Ilona (Burgrová) a Evža (Vítečková). Věděly jsme spolu s Lindsay (Whalen), že na sebe musíme vzít odpovědnost. Byly jsme klíčovými hráčkami.



Věděla jste tedy, že budete víc zakončovat?
Ne nezbytně. Spíš jsem chtěla být agresivnější. To můžete být nejen individuálně, ale taky pro tým, jak a komu přihráváte míč. Myslím v tomto duchu agresivní. Dostávat do pozic Lindsay nebo Čaky (Elhotovou).

Chápu, ale nakonec jste to byla vy, kdo skóroval nejvíc.
Musela jsem mít spíš otevřené hledí. Vím, že když je na hřišti Evža, můžu jí to poslat na trojku. Když není, musím víc vymýšlet, co udělat. Buď dát sama koš, nebo se nechat faulovat, nebo někomu dalšímu připravit dobrou střelu.

Patřilo vám hlavně první finále, nastřílela jste 32 bodů. Proměnila jste 15 střel z 20, to vypadá docela dobře.
Tak to ano, z toho budu žít celé léto v WNBA. Tedy rozhodně se o to budu snažit, musím si promluvit s Candace Parker, aby mi přenechala víc střel...

Když už zmiňujete blížící se WNBA, jaký vás nyní čeká program?
Už 29. dubna nám v Los Angeles Sparks začíná příprava. Takže mám tři, čtyři dny na odpočinek. Je to drsné, ale já to mám ráda.

Loňský ročník vašemu klubu moc nevyšel, jaké cíle si Sparks dávají letos?
Rozhodně vyhrávat, získat titul. Důležité ale bude, jestli mezi námi rychle vznikne týmová chemie. WNBA je o tom, kdo začne sezonu dobře. Ten pak bývá tím, kdo sezonu také dobře dokončí. Začátek tedy bude klíčový.

A podstatné bude, jestli Candace Parker zůstane zdravá, že?
To ano, potřebujeme, aby odehrála víc než těch svých deset zápasů, pokud možno všechny.

Jaká bude vaše budoucnost v Evropě? Už víte, kde budete působit?
O tom ještě rozhodnuto není. USK mě zjevně už nechce. Myslím si, že to bylo hlavně proto, že jsem byla letos tolik zraněná. Jsem z toho trochu zklamaná, ještě se mi nestalo, že by mě už nechtěli. Ale stane se, přeju jim vše dobré. Někde se pro mě místo najde. Podívám se na nabídky a uvidíme.

Jak vás tak poslouchám, vaší hrdinkou je nejspíš Taj McWilliams, hrající i ve svých jednačtyřiceti letech.
To každopádně. Ona, Jason Kidd, Steve Nash... Když vidím hráče, kteří jsou starší než já a pořád hrají dobře, získávám další motivaci. Rozhodně si nemyslím, že hraju jako sedmatřicetiletá. Cítím se jako dvacátnice. To mi dodává sebevědomí, abych si myslela, že mám před sebou ještě pár dobrých let