D-Marek hlásí z USA: Dostal jsem jedinečnou šanci!

"Čeští rozehrávači nejsou." Tohle se v tuzemsku často říká a hodně lidí to označuje za velkou bolest českého basketbalu. Když ale začnete probírat jednotlivá jména, situace není tak tragická, jak je někdy prezentována. Kam však mizí hráči, kteří třeba byli i v národním týmu a najednou o nich není ani vidu, ani slechu? Jednoho z nich jsme vypátrali až za oceánem a zeptali se ho na pár otázek. David Marek (na snímku vlevo, s bratrem Martinem), bratr současného generálního manažera BK JIP Pardubice Martina, v minulé sezoně ještě hráč Mattoni NBL v týmu Levic, je teď už bývalým rozehrávačem. A kým se stal nově?

Davide, kde se v současnosti nacházíte a co je vaší profesí?
Nacházím se v USA na Idaho State University, jejíž tým hraje divizi 1 NCAA v konferenci Big Sky, a působím tu jako jeden ze čtyř asistentů hlavního trenéra.

Hráčská kariéra tedy skončila definitivně?
Nevím, jestli definitivně, ale je to dost pravděpodobné. Osobně už s hraním nepočítám, ale říká se: "Nikdy neříkej nikdy".

Jak těžké to bylo rozhodnutí a co byla ta hlavní pro a proti?
Bylo to velice těžké rozhodnutí, protože jsem byl stále v poměrně mladém věku a hraní jsem pořád miloval. Nepočítal jsem, že skončím s hraním takhle brzo. Když jsem hrál, tak jsem tak uvažoval, že až jednou skončím s kariérou hráče, tak by mě bavilo dělat asistenta trenéra v NCAA. Věděl jsem ale, že by se musel stát nějaký zázrak, aby se něco takového realizovalo. Abyste takovou pozici mohl dostat, musíte mít především velice dobré kontakty na lidi, co vám mohou pomoci. Ale ani to nic negarantuje. Musíte mít už určité zkušenosti a já neměl žádné a navíc fakt, že jste cizinec a berete práci Američanovi, tomu taky nepřidá.

Všechno se pro mě ale otočilo na jaře, kdy můj bývalý trenér z univerzity Bill Evans, s nímž jsem udržoval po celou dobu úzký vztah, byl najatý jako hlavní trenér na Idaho State. Zavolal mi a nabídl mi pozici v jeho trenérském týmu. Po mnoha rozhovorech věděl, že bych chtěl něco takového jednou dělat, až skončím s hraním. V podstatě mi řekl, že tohle může být poprvé a naposledy, kdy mi může takhle pomoct. Věděl, že jsem chtěl ještě hrát, ale tohle byla jediná chvíle, kdy mě mohl najmout. Pokud bych nabídku nepřijal, najal by jiného trenéra a tahle situace už by se pro mě nemusela nikdy opakovat.

Když skončila sezona, letěl jsem do USA na návštěvu, abych se setkal se sportovním ředitelem školy a ostatními trenéry a prohlédl si prostředí. Ze všeho jsem byl velice nadšen a měl z toho jen dobrý pocit. Ale taky jsem stále čekal, jaké budu mít nějaké nabídky jako hráč. Poté, co jsem neobdržel žádné smysluplné, jsem se rozhodl pozici asistenta trenéra přijmout. Hraní na profi úrovni pro vás musí mít určitý smysl z finančního hlediska, ale i z pohledu vaší budoucnosti a pro mě už to takové nebylo. Věděl jsem, že tohle je jedinečná šance, která už se nemusí opakovat. Láska ke hře a šance být blízko rodině tohle rozhodnutí ale udělalo o hodně těžším.



Co je konkrétní náplní vaší práce a kdo jsou vaši nejbližší kolegové?
Mezi mé hlavní zodpovědnosti patří individuální tréninky s hráči na perimetru, skauting a veškerá práce s videem. Moji nejbližší kolegové jsou další tři asistenti, s kterými si rozdělujeme další práce a úkoly. Všichni tři jsou velice úspěšní trenéři a především skvělí lidé, s nimiž je radost pracovat. Hrozně mi se vším pomáhají a jsem rád, že se od nich můžu hodně naučit. Úplně nejbližší je mi určitě Jay Collins, který byl taky rozehrávač a hrál profesionálně. Je to už jeho šestá sezona v roli asistenta a u nás má na starost rekrutování hráčů. Hlavním asistentem je Andy Ward, který působil předešlých 10 let jako hlavní trenér na jiné univerzitě, takže má zkušeností na rozdávání. Jeho náplní je naše hra v útoku a práce s podkošovými hráči. Poslední asistent je Tim Walsh. Taky velice zkušený trenér, který už trénuje 30 let na této úrovni a u nás má na starosti obranu.

Posunula se situace v univerzitním basketbalu od doby, kdy jste byl hráčem?
Situace se posunula z finančního hlediska. NCAA pořád roste na popularitě a každým rokem vydělává hodně peněz. Školy jsou tím pádem lépe podporovány a do basketbalu teče víc peněz. Spousta věcí, které se za mé doby nemohly poskytovat nebo na ně prostě nebyly peníze, nyní nejsou problém.

Můžete porovnat univerzitní basketbal s tím profesionálním v Evropě, nebo přímo u nás?
Tohle bych nerad srovnával. NCAA je svým způsobem specifická soutěž díky pravidlům, která jsou odlišná od evropského basketbalu. Na útok tu je 35 vteřin, takže hra je o dost pomalejší a dlouho se brání. Na druhou stranu obrany jsou velice propracované a klade se na ně o hodně větší důraz než v Evropě. V evropském basketbalu je přece jen úroveň talentu o dost výš a hráči jsou vyspělejší. Ti nejlepší hráči odsud - pokud se neprosadí do NBA -, tak jdou právě především do Evropy. Jenom pro představu - v konferenci, kde se nacházím, dřív působil v Čechách dost známý Kyle Landry nebo třeba číslo 6 letošního draftu NBA Damian Lillard.

Jaké jsou vaše osobní ambice v coachingu a už se profiluje David Marek coby trenér?
Osobně nyní žádné ambice nemám. Na to je ještě moc brzy. Pořád se spíše rozkoukávám a především učím. Zatím mě to velice baví, a pokud bych u toho mohl zůstat, budu rád. Tady už mi jinak než trenér Marek neřeknou, ale pořád mi to přijde trochu divné. (usměje se)

Který z vašich trenérů vás v kariéře nejvíce ovlivnil? A máte nějaký vzor?
V mé hráčské kariéře to byl určitě Michal Ježdík, který mne svým způsobem vychoval a přivedl do profesionálního basketbalu. Jeho práce s mladými talentovanými hráči je opravdu vynikající. Dost jsem se od něj naučil. Druhým pak byl právě trenér Bill Evans. On mě ovlivnil hlavně z psychologického hlediska. Umí opravdu mistrně vycházet s hráči, dokáže se vcítit do jejich myšlení a hlavně s nimi skvěle komunikuje, což je strašně důležité. Vytváří si s nimi určitý vztah a oni na to potom reagují tak, že pro něj chtějí odvést naprosté maximum.

Jako malý příklad uvedu to, že některé dny máme trénink v 6 ráno! Většina hráčů by o něčem takovém nechtěla ani slyšet. Naši hráči už jsou sami od sebe v hale v 5 a pracují na individuálních činnostech. Tak skvěle je dokáže trenér namotivovat. Jinak trenérské vzory nemám. Mně se vždycky líbila práce asistentů. Osobně jsem měl obrovské štěstí, že jsem na univerzitě mohl hrát pro asistenty, kteří nyní už působí v NBA. Hrozně se mi líbilo, jaký vliv mají na hráče a jak jim dokážou pomoct se zlepšit. Říkal jsem si, že bych taky jednou chtěl něco takového dělat. Pomáhat hráčům k dosažení jejich cílů a mít na ně dobrý vliv tak, jako mí trenéři-asistenti měli na mě.

Dá se při této práci zvládat i nějaká amatérská soutěž, abyste si někde aktivně zasportoval?
Bohužel nedá. Práce je doopravdy hodně a k tomu si ještě dodělávám magisterské studium. Občas, když se někdo zraní, tak trénuju jako hráč s týmem, ale to je spíš výjimka. Každý den se tak aspoň snažím si zajít do posilovny a chvilku cvičit a běhat.

Trochu osobní otázka - je známo, že se vám za oceánem líbí, máte tam spoustu přátel. Usazujete se tedy v USA dlouhodobě?
Nezastírám, že se mi život tady líbí. Strávil jsem tu celkem dlouhou dobu a mám tu hodně přátel. Co bude v budoucnu, ale doopravdy netuším. V téhle profesi nemůžete plánovat moc dlouhodobě. Zatím to beru, jak to teď je, a co bude v budoucnu, ví jen Bůh. Pro mě pořád zůstává domovem Česká republika...