Budínský o 2. příčce, pozadí 2 lovů na Vyorala, jeho starém softwaru, trablích Venty i neznámých Tonyho

 INTERVIEW Z NBL S KOUČEM DRUHÉHO DĚČÍNA     Ne, tohle se opravdu nečekalo. Že druhý v Kooperativa NBL bude s bilancí 13-4 po 17 zápasech právě tenhle tým z Děčína. Ano, měl až do čerstvého zranění Strii kliku na zdravotní stav, ale to pořád nezdůvodňuje všechno. Kromě všech týmových aspektů hry Válečníků včetně suverénně nejlepší obrany soutěže (73,8) jsou dvěma klíčovými důvody i osoby obou rozehrávačů. Po tom českém kouč Pavel Budínský pásl už dlouho, než jej napodruhé ulovil, letošní zámořský úlovek byl pak trefou číslo 2. Nejen o tom, ale i o dalším pozadí aktuálního druhého místa v lize i některých událostech z minulosti hovořil pro Basketmag v detailním rozhovoru právě válečnický kormidelník.

Trenére, z kvarteta týmů spolu s Prostějovem, Pardubicemi a Opavou jste byli před sezonou nejspíš nejméně tipovaní na aktuální druhé místo po 17 zápasech nebo na to, že budete hrát s Nymburkem o vedení. Které hlavní faktory za tímto úspěchem stály?
Nejvíc to byly tradiční děčínské zbraně. Díky letní přípravě dobrá kondice, výborná chemie týmu, pro mě nejdůležitější je pak momentální zdravotní stav všech hráčů, který v minulých sezonách tak dobrý nebyl. A k tomu se přidává celkem stabilizovaný herní projev, který přináší ty výsledky.

Jakou roli hrálo to, že po čtyřech letech jste mohl s týmem být i během léta?
Podle mě velkou. Přece jen jsem já i kondiční trenér Vláďa Hojka mohli být s týmem každý den a ať chcete nebo ne, přítomnost hlavního kouče i kondičního trenéra vždy vzbuzuje zapálenější a hlubší intenzitu práce, než když tam alternují jiní trenéři. Tím nechci říct, že by tito trenéři za čtyři předchozí léta odvedli špatnou práci, ale koncipování tréninků po telefonu a emailu, někdy i ze zahraničí, nebo zpětná kontrola přes videa z tréninků a podobně, to všechno pořád není ten "live" dojem. Jsme přesvědčení, že každodenní přítomnost u týmu je dalším plusovým momentem a důvodem toho, proč tým nyní hraje právě takto.



Krátký prostřih do minulé sezony. V té to moc nevyšlo a angažováním rozehrávače Venty, jehož během sezony z pozic vystrnadil mnohem mladší Vyoral. Pro vás to po dlouhé době byl ročník bez amerického rozehrávače. Byl právě tohle moment vedoucí k rozhodnutí, že se musíte vrátit k osvědčenému "americkému" modelu?
Tehdy jsme byli v těžké situaci. Před tou sezonou skončili oba Američané, Pope i Sanders, a my řešili, kdo přijde. Dnes ovšem sehnat dva rozehrávače (pro úroveň NBL) není právě jednoduché. Nejdřív jsme oslovili - znovu po třech letech - Tomáše Vyorala, kterého jsme pořád brali jako talentovaného hráče. On cítil, že Děčín je pro něj dobrá volba, že se tu může dál zlepšovat a hrát. S ohledem na to, že ještě neměl tolik zkušeností, se pro dalšího kandidáta nabízela zahraniční varianta, protože čeští hráči buď byli pod smlouvami, nebo jsme nebyli přesvědčení o jejich přínosu. A v tu dobu se objevila možnost vzít Mateje Ventu, od kterého jsme vzhledem ke zkušenostem a předchozím angažmá očekávali, že roli jedničky zvládne. On ji zvládal vcelku výborně, ale dnes už můžu říct, co jsme tehdy nechtěli ventilovat, že ho trápily závažné zdravotní problémy v rodině. Kdo někdy měl rodinu, navíc takto daleko, ví, jaké to je dostávat negativní zprávy o zdraví svých blízkých. My jsme Mateje podporovali, jak to šlo, ale od jistého okamžiku, protože je to milující táta od rodiny, na něm bylo znát, že není ve své kůži.

V jeho neprospěch tehdy hovořilo i to, že Tomáš rostl zápas od zápasu a správný trenér by měl dávat příležitost těm, kterým se daří. Matej ale ani neměl vyloženě problém s tím, že Tomáš později dostával přednost. Už na něm bylo vidět, že myšlenkami je jinde. To, že po sezoně v podstatě ukončil kariéru, naznačoval už můj rozhovor s ním ještě během ligy. Bylo prostě znát, že musí upřednostnit rodinu. I takové věci tedy ovlivňují hráče a chod celého týmu. Člověk v tu chvíli nemá na basket nastavenou hlavu, přidá se to, že se vám herně nedaří a on se do toho pak zamotával jako moucha do pavučiny. Tomáš tehdy využil šanci a byl jedním z našich nejlepších hráčů. A proto to pro nás bylo letos mnohem jednodušší. Už jsme věděli, co od něj můžeme čekat za hru, a já i chci, aby 21letý český rozehrávač dostával prostor, neboť oproti cizincům je předpoklad, že tu může zůstat dlouhodoběji. V létě už jsme tedy hledali jen jednoho rozehrávače. A když jsme opět nesehnali českého, rozhodli jsme se pro Anthonyho Tuckera. V tuhle chvíli jsme moc spokojení, protože s Tomášem v rámci našich finančních možností oba splňují naše očekávání. 

Brali jste Tuckera jako top skórera týmu, nebo se to vyvinulo jako přidaná hodnota až časem?
Platí to druhé. Střelecky je to velmi talentovaný hráč, ale ze všech informací, včetně těch od jeho kouče z krátkého působení ve Finsku, zároveň vyplývalo, že to je velmi kvalitní člověk a inteligentní hráč, schopný adaptovat se na jiný styl basketbalu. Navíc jsme chtěli střílejícího rozehrávače, protože Tomáš není typem, který má jako první myšlenku vlastní střelu. Je tím rozehrávačem, jaký se od nepaměti vyučoval, tedy spíš se snahou vyhledávat spoluhráče. My ho ale stejně do té střelby v některých situacích tlačíme víc. To Anthony byl vedený klasickým americkým způsobem, tedy první střela a pak až vidím spoluhráče. On nemá problémy s tím hrát pro kolektiv a někdy se i brání střeleckým pokusům, ale díky svému talentu si ty své body dá i nenásilnou formou. Je jiný typ než Tomáš, kdežto Matej s Tomášem si byli dost podobní.

Tucker je Američan, nyní už i střelecký lídr týmu. Předpokládal bych, že se mu dost těžko kouše nastupování až z lavičky. Jak to tedy bere a jak mu to vysvětlujete vy?
Nevím, s kým mluvíváte o tom, že Američani by nezvládali nastupovat z lavičky. Když jsme tu měli jeden rok Willa Hatchera a Ella Sanderse, bylo to podobné. Na začátku chodil až z lavičky do hry Levell a neměl s tím sebemenší problém, protože to je Levell Sanders, kvalitní člověk. A Anthony přišel do Děčína obeznámený se situací, kdy už jsme měli rozehrávače, co tým zná, a protože dosud neměl s evropským basketbalem zkušenosti, řekli jsme mu, že bude chodit do hry jako druhý. Oni ale u něj všichni vidí jen to skórování, ale je třeba brát v potaz i to, jak pracuje v obraně. A tam je teď Tomáš mnohem efektivnější a lepší, protože je mladší, agresivnější a živelnější.



Při našem způsobu hry musíme také rozložit a vyvážit všechny schopnosti hráčů, aby těch deset lidí v rotaci spolu dokázalo v různých pěticích hrát. Od začátku tak někteří nastupují s obrannými úkoly, kdy třeba chceme začínat s lepší defenzivou než ofenzivou. Někdy i střídat do lepšího z hlediska skórování je pro nás výhodnější. Kdybychom třeba vedli, vystřídali jsme a měli tam horší střelce a náskok ztratili, mohlo by to s námi mentálně více zamávat. Zatímco když z lavičky přijde Pavel Bosák nebo Anthony Tucker, který je trochu rozvážnější rozehrávač než Tomáš, dokáže vidět spoluhráče nebo je podpořit střelbou, tak je to prozatím funkčnější varianta. Někdy ale kvůli bránění určitých rozehrávačů nastoupil už i do základu. On s tímhle ale nemá sebemenší problém. Ví, že minuty bude mít dostačené a teď navíc při zranění Luboše Strii máme v důležitých pasážích obě jedničky na hřišti spolu, i kvůli kreativitě. Obecně v našem klubu už dávno není nasazování do základu zásadní věcí, kterou by moji hráči řešili. Dávno neplatí, že by bylo důležité, kdo je v základu. Důležitější je, kdo vyrovnané zápasy končí, aby je případně rozhodnul.

Hovoří kromě důvodů, co jste právě uvedl, ještě nějaký další pro Vyorala v základu?
Hlavní důvod je, aby se u nás jako mladý český rozehrávač s dlouhodobější smlouvou zlepšoval. Tomáš je na této ligové úrovni nejmladším rozehrávačem v historii Děčína, a proto myslím dobře chápe, jakou zodpovědnost a roli získal. Tedy roli, která mu může jenom prospět v osobním růstu. Věděli jsme, že se letos na začátku ligy můžeme opřít o jeho souhru s ostatními z minulé sezony, navíc mě přesvědčil druhou polovinou minulého ročníku, kdežto u Anthonyho jsme vůbec netušili, jak se bude v určitých situacích chovat a s ostatními si herně vyhovovat. Stále ho poznáváme ve všech aspektech a třeba v pondělí s Opavou nás v negativním překvapil, jak sehrál koncovku, ale i tohle poznání jeho emoční inteligence je pro nás důležité. Celkově jsem tedy šel do toho hrát tak, jak jsme končili poslední play-off s Opavou. S tím, že se časem ukáže, jestli Anthony může Tomáše přeskočit, nebo ne. V tuhle chvíli jsou pro nás ale oba stejně cenní, a kdo nastupuje v základu, není důležité ani pro klub, ani pro mě, ani pro Anthonyho s Tomášem.     

Vyoral zazářil jako ligový zelenáč v Poděbradech už v sezoně 2009/10, ale pak přišlo nepříliš výrazné putování po trase USK, Nymburk, Kolín a o tom, zda z něj ještě může být lepší rozehrávač, už se možná začalo pochybovat. Proč vy jste věřil, že má na to být vaším už vlastně i prvním rozehrávačem?
Protože si myslím, že jablko nepadlo daleko od stromu. Tomáše jsem sledoval už léta, díky tomu, že jsem měl tu čest jako 19letý zelenáč hrát ještě s jeho tátou Vladimírem v jednom týmu Slavie, když se jako pětatřicátník vrátil z Německa. Bratři Vyoralové byli tehdy pojmem a já si Tomáše pamatuju ještě jako kluka. Před třemi lety jsem s Vláďou i tehdy 18letým Tomášem měl schůzku poprvé a říkal jim, že Tomáš by si u nás mohl začít budovat kariéru. Tehdy u nás končil Hatcher, kterému Děčín začal být malý, ale nabídka z Nymburka nás samozřejmě přebila. My jsme ale klub, který nemá problém hráče oslovit po předchozím odmítnutí znovu, a věděli jsme, že pro nás by Tomáš byl výbornou volbou na druhého rozehrávače poté, co skončil Pope a Sanders. Druhé jednání už bylo jednodušší, protože Tomáš i Vláďa cítili, že je třeba, aby hrál, i když si asi netroufali myslet až na takovýhle herní prostor. Tomáš si ale plněním toho, co se po něm chce, minuty zasloužil. A já neměl (i při jeho mládí) žádné předsudky. Jsem rád, že získává cenné zkušenosti a dělá sobě i nám radost, přestože má někdy i horší zápasy nebo sekvence. Má v sobě starší "software", který pro moderní basket už moc nelze používat a který není snadné odstraňovat. Já to do něj ale stále cpu a doufám, že bude ještě lepší.

Trio zkušených Stria, Bosák a Landa minutově i bodově oproti minulé sezoně pokleslo dolů. Bylo záměrem vaše body ještě více rozložit, anebo je za tím i něco jiného?
Naším záměrem je, abychom v rámci generační obměny mladší hráče plynule zakomponovali do hry a do sestavy a aby dostávali významnější role, aby jednou, až vámi zmínění borci skončí, byli připraveni převzít otěže a chápali, že oni budou těmi klíčovými. Proto v základní části stojí za to, aby Vyoral, Kaša, Kroutil, Bažant a pořád i Jiříček dostávali adekvátní minuty. Ideálně by to samozřejmě nemělo narušit homogennost celého týmu. U starších pak šlo o to, aby pomohli těm mladším vedle sebe růst. A až později přijdou těžší a důležitější zápasy, kdy se bude hrát už jen na výsledek, může se klidně minutáž pozměnit a rozložit jinak. Nástupce dnešních opor je zkrátka nutné si vychovávat. Nemůžou se jen dívat, jak se hraje v šesti. Naopak stávající situace vytváří velmi dobré klima. Všichni mají pocit, že patří do sestavy a hrají, ať se jim daří nebo ne. 



Mít až deset hráčů mezi 4 až 13 body jako nyní je na jednu stranu dobré, ale co až se v play-off bude lámat chleba, nebude to třeba na Tuckera moc? Nebo máte těch variant pro rozhodující chvíle v záloze víc?
To ukáže čas. Jistě se na to musíme připravovat, i když dopředu ty situace namodelovat nejde. Třeba v takové koncovce, jakou byla ta pondělní s Opavou, jsme letos ještě nebyli a ukázalo to o některých hráčích určité nové věci. Jistě je třeba určit si hráče do takových okamžiků a my těch variant máme víc, ale v globálu bychom rádi aplikovali náš způsob hry, který je efektivní už teď, a měl by být i na konci sezony. Pokud budeme zdraví, tak v tu dobu s naším náročným 40minutovým basketbalem, který nese ovoce, nebudeme muset oproti základní části měnit moc. A budou-li někteří hráči ty dny zrovna "hot", já je střídat nebudu, i když jistě (běžně) nebudou hrávat 30 minut. Viz příklad Kroutila, který v poháru v Litoměřicích hrál 35 minut v kuse, protože mu to šlo. I když mě žádal o střídání, já jsem odmítl, protože mě bavilo dívat se, jak mu jde práce od ruky. 

Aktuálně jste druzí. Je reálné takového umístění, nebo nejhůř třetí příčky, která je stále velmi výhodná, dosáhnout i po celé základní části?
Tohle je příliš spekulativní otázka ve spekulativním čase. Možné je jistě všechno, ale nejsme ani v polovině a my nejsme tým, co bude soutěži dominovat. O nás se mluví, že jsme porazili Pardubice, Prostějov i Opavu, což je výborné, ale taky jsme prohráli v Brně. Takže dokážeme porazit tehdy vedoucí tým (Pardubice) a na druhé straně prohrát s posledním. Venku jsme prostě schopní i vyhořet, pokud přijde den, kdy to kolektivní pojetí nepřináší ovoce, protože je třeba, aby z toho vystoupily osobnosti, které to utkání rozhodnou. A my nemáme individuálně tak zdatné hráče, jako jsou třeba Američané v jiných klubech. Zato máme charakter, vůli, oddanost, zápal, bojovnost a týmového ducha, což je někdy víc než individuální pojetí. Musíme si jistě považovat toho, že jsme druzí, ale stále to pro nás nic neznamená.

Jsou pro vás v zápasech šance proti kompletním Pardubicím, Prostějovu se Slezákem, který teď proti vám nehrál, a Opavě - možná ještě někdy v sezoně se Sokolovským, zhruba stejné, nebo jsou mezi těmito soupeři z hlediska jejich porazitelnosti rozdíly?
Šance na výhru na papíře je různá, ale pak záleží na tom, co se odehraje na hřišti. Ano, porazili jsme víceméně kompletní Pardubice doma, Prostějov bez Slezáka, a s Opavou to máme aktuálně 2-0. Je zřejmé, že tyto týmy se mohou opřít o trochu větší talent v útoku a kvalitu individualit, my proti nim jsme zase efektivnější v obraně, což potvrzují i momentální statistiky. A pak to také vždy bude otázka zdravotního stavu, formy, mentálního rozpoložení, vývoje utkání a tak dále. Doma se samozřejmě cítíme líp a díky publiku jsme schopní otočit i zápasy jako s Pardubicemi, kdy jsme ještě po 30 minutách prohrávali. Ale venku se zase chtějí soupeři vyšponovat proti nám, což je přirozené. Často proto rozhodují malé detaily. V našich očích jsou tito tři soupeři pořád velkými týmy, které mají nemalé ambice. Prostějov chce určitě zopakovat finále, Pardubice se netají finálovými touhami, Opava obhajuje bronz a my bychom taky chtěli hrát o medaile. Což je myslím dobrá zpráva pro celou soutěž. Jsme rádi, že se s nimi můžeme měřit, ale uvidíme, jak to bude vypadat po polovině soutěže, po třech čtvrtinách a na konci.