Brněnský den, který mohl změnit řadu životů. Polívka Junior už má v plánu trumfnout svůj barcelonský idol

23 DNŮ DO EUROBASKETU - UVNITŘ NÁRODNÍHO DNE V BRNĚ     Současný kouč finské reprezentace před časem zavzpomínal: "Když jsem v Německu začínal jako trenér národního týmu, na první kvalifikační zápas jsme měli stěží tisíc diváků. O něco později se ale Dirk po jednom utkání posadil a 45 minut se podepisoval fanouškům. A i když vás pozornost lidí může obtěžovat, je právě tohle jedna z klíčových součástí sportu. Musíme lidi zaujmout, pohnout s nimi, a pokud se nám to povede, něco se začne dít..."

Jako by Henrik Dettmann, mimochodem chlapík, který má za ženu Češku, hovořil jménem mnoha z těch dětí a mládežníků, co v úterní výhni na brněnském náměstí Svobody už netrpělivě čekali, až dorazí četa žhnoucích mužů v modrém, chystajících se - od pondělí ve zcela kompletním složení - na mílovými kroky se blížící mistrovství Evropy.

Nelidské podmínky na náměstí na první pohled nikdo z té nastupující generace neřešil. Přitom vedro bylo takové, že už při pouhém zvednutí ruky z vás stekl litr potu. Takové, že maskot Eurobasketu Frenkie se nesměl přestat hýbat, aby uvnitř neprodyšného obleku necítil strašlivost svého rozteklého bytí. Slunce totiž pálilo tak, že při neopatrném nastavení sklenice od limonády byste mohli vznítit noviny sousedovi u vedlejšího kavárenského stolku.



I samotní reprezentanti byli za necelou hodinu v rozpáleném centru města propocení jako v poločase mistrovského zápasu. Řada z těch malých na tom nebyla o mnoho lépe, přesto na náměstí vydržela ještě o několik hodin déle. Co vydržela - dlouhé desítky minut se v nekonečném zápase i proháněla na kurtu, beze strachu z úpalu a naopak s nadšeným těšením se na večerní duel svých vzorů proti soupeřům ze země vycházejícího slunce.

Patřil mezi ně i kluk v zeleném tričku, který "strejdo" (s nadsázkou) říká bronzovému medailistovi z ME ´77 Jiřímu Pospíšilovi a především "táto" oslovuje multigénia narozeného ve Vizovicích, jenž měl mezi Čechy a Japonce už vpodvečer vhodit o několik kilometrů dál úvodní rozskok - sledován z první řady hned u hřiště synem, sedícím vedle "strejdy" Pospíšila.

"Jo, táta mě v basketu podporuje. A když netočí, tak chodí i na zápasy," prozradil 11letý Honza, čtvrtý nejstarší potomek Bolka Polívky, který se stejně jako pět dalších spoluhráčů z improvizovaného hřiště položeného na náměstí Svobody vůbec nezdál být unavený.



Byl to opravdu pestrý mix basketbalových adeptů (na videu zleva doprava): 15letý Dominik z Vyškova, který hraje 4 roky, již zmíněný Honza točící dvě sezony, 14letý syn slovenských rodičů Jozef aktuálně žijící ve Vyškově, jenž pod koši tráví první rok, dále 14letá dcera slovenské maminky Klaudie, která se čerstvě stěhuje z Tábora do Brna, kde má hrát za Valosun, 15letý Jakub z Vyškova, který hraje už čtyři roky, a pak také 17letý Buyantogtokh, jenž přišel do země se svými rodiči až z Mongolska, a basketbalu holduje rok a půl.

Všech šest mládežníků nyní v dotazníku odhalí své basketbalové vzory, to, zda se budou snažit je napodobit, a také to, na co by se jich chtěli zeptat, pokud by na to během autogramiády bývali měli čas.



Nyní však přetočme smyčku zpět a podívejme se, jak to na náměstí Svobody všechno s muži v modrém začalo. Po vstupním diskotanci co-kapitána Jiřího Welsche a nějakém tom dunku Matěje Bernátha přes maskota s eurobasketovou trofejí došlo i na očekávaný mezigenerační reprezentační šestkový souboj mezi triem Brabenec, Okáč, Krejčí (vicemistři Evropy z roku ´85) a trojicí ze současné národní sestavy Palyza, Jelínek, Auda.

Poslední jmenovaný byl na své domácí půdě naprosto suverénní a svou pětirannou show zavřel fanfarónsky o desku. Brzy poté odtajnil, zda měl ze soupeření s legendami strach, zda se na ně ráno připravoval, a komu z týmu půjdou šestky letos nejlíp.

Za medailisty ze Stuttgartu selhal především centr Jiří Okáč, který ovšem poté pro Basketmag jasně vysvětlil proč. K tomu přidal svůj tip na umístění týmu na ME a dodal, co by to ještě chtělo.



Zpovzdálí celé vyžhavené představení sledoval i Josef Jelínek, nejlepší střelec domácí historie, který neváhal zasoutěžit si v trestných hodech i s diváky, a také "reprezentační klan" Nečasů ve složení otec-bronzový medailista z ME ´77 Josef a syn-aktuální technický vedoucí národního týmu Radek. A to byl samozřejmě jasný námět na rozhovor opepřený trochou rodinného soupeření.



A ještě jeden důvod celodenní brněnská akce měla. Na náměstí Svobody byla od ranní desáté hodiny až do odpoledne umístěna trofej pro šampiona Evropy, již letošní léto FIBA Europe nechala putovat po všech zemích, jejichž reprezentace se ME 2015 účastní. Nesměla se sice zvedat nad hlavu, ani se jí nedalo příliš dotýkat (už jen proto, jak byla rozpálená), přesto zážitek ji vidět na vlastní oči tu není každý den, měsíc, rok, ani dekádu.

Ocenili to nejen aktuální reprezentanti, ale i jejich předchůdci a také potenciální následovníci. Ostatně, poslechněte si je nyní sami. Vedle mládežnické party z náměstí se budou o své dojmy postupně dělit i Kamil Brabenec, David Jelínek, Jiří Pospíšil, Petr Benda, Josef Nečas a Jiří Welsch.



Pouhých pár minut poté, co se národní tým dopodepisoval a odebral se zchladit rozehřátá těla zpět do hotelu, vyšel z jedné pasáže jen pár desítek metrů od kurtu muž s velmi povědomou tváří. Kdo zná například Kubu z Krkonošských pohádek, už je teď doma. Přesto to byla trochu záhada, že se umělec, celoživotně spojený s hlavním městem, objevil zrovna v centru Brna.

Nicméně právě díky tomu bývalo stačilo opravdu málo, aby na náměstí Svobody potkal jiného slavného člena širšího rodu. Pětasedmdesátiletý Jaroslav Satoranský však neměl ten správný "timing".

K improvizovanému rozhovoru o bratrancově vnukovi, který nyní řádí v barvách Barcelony, se bývalého obránce fotbalové Amfory přesvědčit nepodařilo, aspoň ale prozradil, že mladšímu příbuznému fandí a že je opravdu šikovný. Také však přiznal, že osobně se dosud nikdy neviděli. Jak málo přitom to úterý chybělo...



To už odpolední nesnesitelno pomalu vrcholilo a přišel čas odebrat se na Královo Pole, kde se ve Vodově hale chystal mezistátní duel lvů s Japonskem. A i když se Welsch a spol. zdáli zprvu poněkud vykolejení opožděným začátkem a nefungujícím "shotclockem" nahrazovaným hlášeními konferenciéra Kalemby, od prvních minut drželi vedení, létali do breků a hledištěm se 1700 fanoušky znělo buď hlasité "oooch" po duncích Jana Veselého nebo nadšené ovace po erupci trojkobijce Luboše Bartoně.

A když Tomáš Satoranský zazátkoval svůj brejk smečí pozadu, zapomněli diváci na chvíli i na všedrtící horko. I přes závěrečné polevení Češi triumfovali 86-71 a zapsali v pátém utkání první přípravnou výhru.



Tu bohužel nemohl okomentovat poslední připojený díl sestavy Pavel Pumprla, který po zásahu do krku nebyl schopen hlasitějšího slova. Po Veselém (20+13) druhý střelec i doskakovač týmu Luboš Bartoň (16+9) byl však připraven, a proto bez okolků spustil:

"Myslím, že hrajeme pořád to samé, to znamená poměrně dobře v obraně, i když ne celých 40 minut. To nás provází zatím celou přípravu. V útoku si už vyhovíme trochu víc, je vidět, že se do toho pomalu dostáváme, byť střelba je pořád nevyrovnaná. Máme ale stále tři týdny na vyladění, takže to vidím pozitivně."

To, že se rozstřílel právě proti zemi vycházejícího slunce, zdůvodnil forward následujícími slovy:

"Střelec je střelec a musí střílet, když přijde balon, a má na střelu pozici. Do teď mi to moc nepadalo, ani míč nepřicházel, nebo jsem nebyl moc na hřišti. Já to ale moc nehrotil, s basketem jsem začal před dvěma týdny a ta dvouměsíční pauza byla znát. Fyzicky jsem připravený byl, ale u střelby se ten krátký čas v zápřahu ukáže."



Nyní už Bartoň i jeho tým bude vyhlížet prubířský kámen letošní přípravy - náročný turnaj v Řecku s bitvami proti domácím, Rusku a Bosně, na něž 30. srpna naváže eurogenerálka v Zaragoze.

"V Řecku to pro nás určitě budou ty hlavní zápasy. Chtěl bych aspoň jeden z nich vyhrát. Pokud bychom uspěli dvakrát, bylo by to lepší pro naši psychiku, ale hlavně je důležité se zlepšovat. A když prohrajeme, tak aby to bylo třeba tím, že nedáme dva trestné hody. Vidím to zatím dobře, příprava se dostává do druhé fáze, která je "šťavnatější", a to nejlepší přijde v generálce proti Španělům. Na ten zápas se ohromně těším. Všichni už budeme v top formě. Šest z nás hrálo nebo hraje v ACB, takže španělské hráče známe. Jsou někde jinde než my, ale - můžeme s nimi hrát a trochu je potrápit, byť to bude těžké, hlavně u nich doma, se španělskými rozhodčími. (směje se) Víc než výsledek bude ovšem důležitý náš výkon."

Epilog...

Když skončil zápas, někteří z malých i velkých diváků si přišli pro autogram nebo společné foto do památníku. Ne každý však měl tu odvahu domácí hráče, proplétající se mezi novináři a svými blízkými, oslovit. Jako jedna skupinka dětí, kterou už řádnou dobu po utkání přivedl před českou šatnu Petr Benda. Pak nakoukl do kabiny a zavolal na žádaný objekt - úřadujícího českého krále, který má nyní za jménem jakostní přívlastek pro vyvolené - HRÁČ BARCELONY. Alespoň několika dětským duším se tak díky Bendově otcovskému přístupu splnilo jedno velké přání.

Jak pravil Henrik Dettmann: "Pokud se nám to povede, něco se začne dít".