Blog Mylese McKaye o strastech příchodu do USK

Říkáte si někdy, co se odehrává v mysli a srdci hráčů, kteří hledají práci v Evropě? Co v mysli a srdci čerstvých absolventů vysoké ve Spojených státech, čekajících na svůj první džob?

Na blogu univerzity Wisconsin-Whitewater, kterou má za sebou, se o tyto pocity s bývalými spolužáky i spoluhráči podělil současný jasně nejlepší střelec Mattoni NBL a starostlivý táta Myles McKay.

Jeho nadšení ze získání první velké práce, ať už jde o klub ze středu tabulky v jedné lize ve střední Evropě, bylo zcela nelíčené a angličtina i styl se spoustou přirovnání velmi čtivý. Možná tu je začátek nejen velkého hráče, ale i nadějného spisovatele:

"Loňské léto bylo pro mě to nejdůležitější v životě. Po ukončení školy jsem stál na rozcestí. Měl jsem dvě možnosti: hrát "na jistotu" a najít si nějakou práci, což neznamená v dnešní ekonomice žádnou velkou záruku, nebo živit svůj celoživotní sen, tedy hrát basketbal coby profík.

Jako u hráče z třetidivizního týmu spousta lidí zpochybňovala moje schopnosti a na rovinu mi řekli: "Zapomeň na basket a hledej jinde." Jenže já měl neskutečnou rodinu, která mě tlačila k naplnění toho klukovského snu.

Známé přísloví říká "Chyba v plánech je plánováním selhání" a to taky byla mantra mého celého léta. Měl jsem před sebou několik cílů a načrtnul si plánek úspěchu. Musel jsem si na rovinu říct, jaké mám přednosti a slabiny.

Jelikož mi nebyly dány atletické schopnosti světové třídy, musel jsem strašně makat na zesílení a navýšení rychlosti a pohyblivosti. Zapracoval jsem i na střelbě, driblování a obraně.

Dřít každý den bez jakékoliv záruky toho, že se to vyplatí, mi často bralo odhodlání, ale když jsem měl možnost se postavit proti hráčům NBA jako JR Smithovi a Chrisu Robertsovi, věděl jsem, že jdu správným směrem.

V červenci se vše začalo úročit, když jsem byl jmenován Co-MVP v Eurobasket Campu v Las Vegas. Před ním jsem si řekl, že chytím příležitost za pačesy a využiju ji na maximum. Nebudu lhát, myšlenku vyhrát titul MVP jsem měl od začátku v hlavě. Hlavně jsem ale chtěl ukázat skautům svůj talent. Práci jsem potřeboval o dost víc než tu trofej.

Po campu mě oslovil můj budoucí agent kvůli možnému zastupování. Nebylo to poprvé, co mě chtěl nějaký agent podepsat, ale tenhle to zahrál tak, že postihl všechno, co jsem jako hráč, který se někam chtěl dostat v Evropě, zvažoval. A byl člověkem, kterému jsem mohl věřit. Neuvěřitelně se vyznal na evropském trhu a to bylo další plus.

Když jsme se dohodli na spolupráci, ihned poslal video s mými nejlepšími akcemi a basketbalový životopis klubům po celé Evropě. S nadsázkou řečeno, druhý den ležely na stole nabídky z Polska, Anglie, Maďarska, Turecka, Švýcarska, ale taky z Mexika a Libanonu. USK mezi nimi ještě nebyl.

Agent mi řekl, že nikdy za jediný den tolik nabídek nedostal. Rozhodli jsme se, že nejlepší bude čekat na tým, kde bych se mohl co nejvíc rozvinout jako komplexní hráč. Tohle asi zní docela logicky, ale já musel utratit docela dost peněz, abych se dostal, kam jsem potřeboval.

Týdny utíkaly a my jsme pořád nenašli ten správný klub. Každý den jsem byl jako na trní, protože jsem vyčkáváním na svůj bájný tým nechtěl skončit bez práce.

V srpnu mi agent konečně zavolal, celý nadšený, a oznámil mi, že jednomu trenérovi z Prahy se hodně líbím a chce, abych k němu šel. Agent mi s ním dohodl rozhovor po telefonu a ten stál vážně za to. Měl jsem dojem, že proces hledání byl završen. Ne tak docela...

Asi za týden mi zase volal agent a řekl, že máme problém. Trenér a generální manažer se nemohli dohodnout. Manažer už místo nabídl někomu jinému a trenér o tom nevěděl.

Kouč se cítil hrozně, protože strávil hodinu na telefonu, aby mi vysvětlil, proč bych měl do Prahy přijet. Požádal mě tedy, abych ještě pár dní počkal, než se rozhodnu, co dál. Nabídka pro toho druhého hráče ještě totiž nebyla vyřešena. Protože jsem do Prahy vážně chtěl, se zdráháním jsme s agentem odložili přijetí nabídky z jiného klubu.

Dalších pět dní z USK nepřišla žádná zpráva. Usoudil jsem, že se asi rozhodli pro někoho jiného a psychicky se začal chystat na hraní v jiné zemi. Pak přišlo sobotní ráno, 15. srpna, když mi opět telefonoval agent. "Mám jednu dobrou zprávu a jednu špatnou. Kterou chceš první?" spustil na mě.

Nejdřív jsem chtěl tu špatnou. "Špatné je, že do Prahy nepoletíš tenhle týden," dozvěděl jsem se a v žaludku začal cítit chvění. Dokud agent neřekl: "Dobrá zpráva je, že do Prahy poletíš v září!"

Nemůžu dost dobře popsat, jak jsem se v tu chvíli cítil. Byl jsem tak nadšený, že celý ten nervově náročný proces je u konce. Všechno ze mě spadlo. Do té doby se mě pořád někdo vyptával, co budu dělat a bylo nepříjemné, že jsem nemohl dát konkrétní odpověď. Teď bylo tak super, že jsem každému mohl říct, za koho budu hrát!

Fakt nejde přesně vyjádřit, jak úžasný je pocit, když vás platí za něco, co máte tak hrozně rád. Jsem moc vděčný a osobně děkuju trenéru Millerovi. Tomu, který mě nechal hrát dál i potom, co jsem v prvním zápase na univerzitě nasbíral osm ztrát. Děkuju i dalším, Toddovi, Beastymu Chapovi, trenéru Luovi. Všichni jste byli prvními z těch, co ve mě uvěřili a dali mi šanci ukázat talent. Bez vás bych tu dnes nebyl!"

Přeložil Petr Hamták

Poutavý rozhovor s Mylesem McKayem najdete v lednovém vydání BASKET Magazínu