Blog Luboše Bartoně: Basketbal v 21. století

Zdravím vás všechny v roce 2014!

Čas letí jako blázen a už je za námi polovina letošní basketbalové sezony. Před pár dny jsem se vrátil z Malagy, kde se minulý víkend odehrál Španělský pohár, tedy Copa del Rey. Moje Valencie skončila v semifinále, kde nestačila na rozjetou Barcelonu. Po hrozivé první čtvrtině (9-31) jsme ještě uhráli docela přijatelný výsledek (81-89), těžko jsme ale po tak špatném úvodu utkání mohli pomýšlet na finále. Hlavně proti soupeři, jako je Barca.

Ta nakonec pohár nezískala, když prohrála o jeden jediný bod s Realem Madrid. Závěr finálového klání byl pro ni opravdu tragický. Ještě 2 minuty před koncem Barca prohrávala o 7 bodů, ale skvělou koncovkou se dostala 8 vteřin před poslední sirénou do jednobodového vedení.

Dobře bráněný Sergio Rodriguez byl zbytečně zdvojen těsně před svým střeleckým pokusem a El Chacho tak našel úplně volného parťáka, jmenovce Sergia Llulle. Ten - symbolicky před lavičkou Barcelony - proměnil dlouhou dvojku a nechal na časomíře pouze 0,1 vteřiny. Sergio se tím nesmazatelně zapsal do historie nejen Copy del Rey, ale také do dějin "El Clasica".

Pokud bych měl možnost si vybrat, tak bych radši prohrál v semifinále, než mít pohár tak blízko pod nosem, a nevyhrát ho. Nikdo ale nemá křišťálovou kouli, takže bych určitě bral to finále.


Uvnitř vrcholu letošní Copy del Rey, doslova a do písmene. Záběry, jaké často neuvidíte! 

Teď bych se však chtěl dostat k hlavnímu tématu svého blogu. Jak již nadpis napovídá, budu se věnovat evoluci basketbalu, důvodům změn a možná přijdu i na to, jak bude vypadat tento sport za, dejme tomu, dalších 15 let.

Jako každý sport, i basketbal prošel svou evolucí. Z původních pravidel pana Naismithe jich zbylo opravdu již jen několik.  Ostatní byla upravená, doplněná nebo úplně vyřazená. Vše samozřejmě kvůli tomu, aby se basketbal stal atraktivnějším sportem. Představte si zápas, kde se nesmí driblovat a máte neomezený čas na vystřelení na koš. Pouze tyto dvě změny by totálně zpomalily rytmus hry a samozřejmě by snížily její atraktivitu.

Nebojte se však! Nehodlám tady rozebírat celou historii vývoje pravidel. Rád bych především porovnal posledních 15 let 20. století s těmi necelými 15 lety století jednadvacátého. Během tohoto období se totiž pravidla - až na některé  výjimky - moc neměnila.

V polovině 80. let byl basketbal nejpopulárnější na amerických univerzitách (soutěž NCAA). Profesionální NBA byla v začátcích svého rozmachu. Celému desetiletí vévodila rivalita Boston Celtics a Los Angeles Lakers, tedy Larry Bird versus Magic Johnson. 


Magická hra Lakers z 80. let řízená z kapitánského můstku legendou legend. A v hale Forum to řičelo nadšením.

Styl basketbalu byl velmi atraktivní pro oko diváka. Hrálo se dost svižně, míč chodil hodně z ruky a jen málo jedinců neumělo dobře střílet. Skore zápasů bývalo vždy dost vysoké, ne proto, že by se nebránilo, ale hlavně proto, že se mnohem rychleji zakončovalo.

I když byla v roce 1979 zavedena trojková čára, téměř nikdo ji nevyužíval. Larry Bird byl vlastně jedním z prvních, kteří začali v zápase střílet více trojek, byť třeba i s menší úspěšností. Akce byly velmi jednoduché a hrálo se "nahoru dolů". Kdo chtěl v té době vyhrávat, musel hrát rychle dopředu a snažit se soupeře přestřílet.

Ke konci 80. let se však začala objevovat určitá změna. Hrálo se už tvrději (v tomto ohledu byli nejlepší Bad Boys z Detroitu, šampioni z let 1989 a 1990) a skore se postupem času snižovalo. Ubylo jednoduchých košů, střílelo se víc z dálky a objevovali se první trojkoví specialisté. 


To nejlepší nebo spíš nejhorší z Bad Boys. 80. léta vrcholila a palubovky doslova hořely... 

Hra začala být fyzičtější, a kdo chtěl vyhrávat (ve stylu Zlých hochů), musel mít ve svých řadách aspoň pár udělaných chlapů. Úsvit 90. let patřil jednoznačně Chicago Bulls, kteří nakonec vyhráli během desetiletí 6 titulů. Jestli si někdo myslí, že triumfovali jenom díky neuvěřitelnému Michaelu Jordanovi, hodně se mýlí. Bulls vždy disponovali výbornými obránci (Jordan, Pippen, Grant, Rodman, Harper) a jejich týmová obrana byla z těch nejlepších.

Lepší ofenzivní celky jako třeba Lakers z roku ´91, Cleveland z let ´90-´93, Portland z roku ´92 nebo Phoenix z roku ´93 si na Bulls vždy vylámaly zuby. A týmy, jejichž obrana byla stejně kvalitní nebo ještě lepší než v případě Chicaga? Byli to Knicks z let ´91-´96, Heat z let ´97-´98, Sonics z roku 96, kteří se ale nemohli rovnat konstantní kvalitě útoku Chicaga, tedy  "triangle offense", a nejlepšímu útočnému hráči všech dob, Michaelu Jordanovi.

Styl hry a požadavky na hráče se také měnily. Dlouhé a kostnaté pivoty typu Abdul-Jabbara nebo Parishe vystřídali robustní obři typu Ewinga, O´Neala nebo Mourninga.

Když budu jmenovat ty nejlepší hráče 90. let, tak drtivá většina z nich byla na svém postu i nejfyzičtější: Michael Jordan, Scottie Pippen, Charles Barkley, Karl Malone, John Stockton, Shaquille O´Neal, Patrick Ewing, Gary Payton a další. Jejich soupeři tedy museli vymyslet, jak tyto top hvězdy zastavit nebo aspoň přibrzdit.


Famózní defenziva Knicks a neuvěřitelné nasazení v obraně Michaela Jordana v prvním finále Východu z roku 1993. Intenzita hry by se v otřásající se MSG dala krájet.

Myslíte si, že by takový Greg Ostertag (robustní pivot Utah Jazz) mohl působit v dnešní NBA? Samozřejmě že ne. Ostertag a hromada dalších těžkotonážních pivotů měla tehdy za úkol aspoň zpomalit hráče jako O?Neal, Olajuwon nebo Ewing.

Dostal jsem se teď na přelom století, kdy nadvláda Chicaga skončila. Všechny týmy, které pak aspirovaly na titul, byly taky nejlepší v obraně: San Antonio (Robinson, Duncan), Knicks, Portland, Heat, Pacers, Jazz, 76ers. Kdyby nebylo Lakers (O?Neal, Bryant), a jejich dominantního 3-peatu ("trojtitulu") v letech 2000-2002, Bůh ví, kam by se dál ubíral zpomalený a destruktivní styl hry.

Poněvadž Lakers měli jasně nejvíc útočného talentu a jejich obrana byla víc než nadprůměrná, přinutilo to ostatní tymy začít opět hledat cesty, jak zlepšit útok a zrychlit hru. Nikdo nechtěl upustit od obrany ze dne na den, ale pár celků již začalo mít úspěchy s útočněji laděnou hrou. Byly to: Sacramento Kings a Dallas Mavericks.

Oba týmy, které v 90. letech patřily k těm nejhorším, se během pár let dostaly mezi elitu právě útočnější hrou. Nechybělo moc a právě Kings mohli být šampiony v roce 2002, kdy prohráli výborně rozehranou finálovou sérii Západní konference v sedmém zapase s Lakers (potvrdilo se tu nepsané pravidlo - útok vyhrává zápasy, obrana tituly).


Fanoušci Kings to nemohou překousnout dodnes. A myslí si to i mnozí nezávislí pozorovatelé: před 12 lety byl fantastické sestavě Sacramenta ukraden titul.

V roce 2004 pak NBA přišla s novým řešením, jak zvednout bodové příděly, když zakázala takzvaný hand-checking (obránce už nemohl mít jednu ruku položenou na útočníkovi). Zprvu se přitom zdálo, že toto pravidlo nebude mít na hru takový dopad, jaký nakonec mělo.

Týmy od roku 2005 postupně zvýšily svou ofenzivní produkci, míč opět začal rychle kolovat z ruky do ruky a ještě víc se upřednostnili trojkaři (Steve Nash byl v té době dvakrát MVP, Nowitzki jednou). Velcí pivoti postupně "vymřeli" a nahradili je atletičtí centři coby specialisté na bloky, obranu a doskok. Frekvence hry zády ke koši šla všeobecně dolů. A zavedení oblouku pod košem, kde už není možné prorážet, také mělo svůj nemalý podíl na úpravě útočných schémat.

Současná NBA je velmi statisticky naladěná, existují již programy na zachycení všech možných i nemožných věcí, které by si člověk ani neuvědomil. Hráči jsou vedeni ke střelám, které mají větší procentuální úspěšnost, naopak v obraně se snaží dostávat soupeře do pokusů, které mají nižší úspěšnost. Všichni chtějí střílet trojky a střely z blízkosti koše. Dokonce je velký rozdíl mezi trojkovou úspěšností z rohů hřiště oproti trojkám z vrcholu oblouku a z 45 stupňů, kde je to o kus dál. Všechny tendence jsou statisticky podložené a stále více týmů tomu přikládá větší váhu.


Paul George: hráč bez limitů, hráč budoucnosti a jednou nejspíš i MVP.

Abych to však nějak shrnul: v 90. letech byla mentalita týmů "jak dostat méně bodů než soupeř", v současnosti je tomu naopak: "jak dát víc bodů než soupeř."

Novým prototypem hráče NBA se stal Kevin Durant a Paul George: vysoký, agilní a rychlý borec, s dobrou technikou míče a výbornou střelou, schopný hrát vícero pozic.

Nedivil bych se, kdyby se v budoucnu ještě víc setřel rozdíl mezi pozicemi 2 až 4. Určitě ale bude vždy v týmu figurovat jeden menší rozehrávač a jeden vysoký pivot.

Již teď spousta předních hráčů NBA nemá svou přesnou pozici a figurují na několika různých postech. Představte si jeden tým, který by měl v základu hráče jako Chris Paul, Paul George, Kevin Durant, LeBron James a DeAndre Jordan (nebo Anthony Davis)? Vím, že složit celek s takovou kvalitou hráčů je nereálné, ale proč ne s jejich parametry a vlastnostmi?

Možná se v blízké budoucnosti dostaneme do situace, kdy v NBA uvidíme víc týmů s podobnou sestavou, jakou měl třeba americký Dream Team v některých momentech na olympiádě v Londýně: předvádějící agresivní obranu, doskok, rychlý přesun na útočnou polovinu a okamžité ohrožení koše od minimálně 4 hráčů, jakmile se míč na útočné půlce dostane k oblouku tříbodové linie. Proč ne.

Zdravím vás všechny z prosluněné Valencie
Luboš Bartoň