Blog Freda Warricka: Jediný Afroameričan na Sibiři
20.04.2010 - Redakce
počet přečtení: 4156
vytvořeno 20.04.2010, upraveno 20.04.2010
Země nekonečně veliká jako Rusko má nejvyšší soutěž mužů s devíti týmy. To je o tři méně než v Česku. Ještě v minulé sezoně to bylo alespoň 12, jenže finanční apokalypsa dolehla na fungování ruského basketbalu s ničivou silou.
Země nekonečně veliká jako Rusko má nejvyšší soutěž mužů s devíti týmy. To je o tři méně než v Česku. Ještě v minulé sezoně to bylo alespoň 12, jenže finanční apokalypsa dolehla na fungování ruského basketbalu s ničivou silou.Ural Great Perm, který jako jediný dokázal v Superlize přerušit v letech 2001 a 2002 sérii 16 titulů CSKA, a Universitet Jugra Surgut musely Superligu A z finančních důvodů odpískat. Samara zbankrotovala. Vítěz Superligy B Saratov si postup nemohl dovolit.
Přesto jsou týmy, které fungují dál, a jedním z nich je i Jenisej Krasnojarsk, kde už třetí sezonu působí někdejší hvězda Nového Jičína či Brna Fred Warrick, doručující v tomto ročníku něco přes 10 bodů na zápas za 25 odehraných minut.
O svou zkušenost z Ruska se ladný driblér a skvělý střelec nedávno podělil se čtenáři prestižního serveru Eurobasket. Čtenářům basketmag.cz nyní předkládáme českou verzi jeho blogu:
O svou zkušenost z Ruska se ladný driblér a skvělý střelec nedávno podělil se čtenáři prestižního serveru Eurobasket. Čtenářům basketmag.cz nyní předkládáme českou verzi jeho blogu:
"Každý sní o tom hrát jednou v NBA. Jenže ta nabízí jen omezený počet pracovních příležitostí, a proto jsem i já vyrazil za svou šancí na mezinárodní kolbiště.
Po čtyřech letech na prvodivizní škole Coppin State jsem i já nejdřív o NBA snil. Prošel jsem několika try-outy, ale neuspěl jsem.
Agent pro mě ovšem našel spoustu možností v zahraničních ligách. Basket miluju, a tak jsem to chtěl vyzkoušet. Vyzkoušet něco nového.
Jsou hráči, které když je nevezmou do NBA, to zabalí. Přitom toho před nimi leží tolik. Třeba já teď můžu dělat, co mě baví, hraju jako profík, cestuju po spoustě zemí, zažívám různá prostředí, učím se nové jazyky.
Jasně, i pro mě to bylo těžké si na začátku zvyknout. Zvlášť když jsem přišel do tak tajuplného místa, jakým je Sibiř. Ta pravá Sibiř.
Město se jmenuje Krasnojarsk. V jednu chvíli jsem tam byl jediný Afroameričan. Ve městě s milionem obyvatel.
A jako takový jsem byl v ohnisku zájmu. Většina lidí v životě žádného Afroameričana na vlastní oči neviděla. Možná v televizi, ale v žádném případě tak tmavého jako já, kámo!
Takže mě tam žádají o společné vyfocení, chtějí se dotknout mé kůže. Prostě jsou z toho hotoví.
Pomáhá mi to i k větší bezpečnosti ve městě, protože každý ví, kdo jsem.
Čím přátelštěji se k nim chovám a čím míň dávám najevo, že mi jejich zájem vadí, tím víc fanoušků pak mám.
Anglicky si s nimi moc nepokecám, ale oni se snaží mluvit i s tím málem, co umí. Tohle bych jinde nezažil."
Blog přeložil Petr Hamták
