Blažek před bitvou o Rio o gastarbeiterkách, K.O. při losu, šému Veronika a nevyřízených účtech s Francií

INTERVIEW Z TÁBORA LVIC   Reprezentační pivotka Černé Hory Angelica Robinson narozená v Montaně.
Reprezentační rozehrávačka Polska Julie McBride narozená v New Yorku.
Reprezentační rozehrávačka Běloruska Lindsey Harding narozená v Mobile v Alabamě.
Reprezentační pivotka Turecka Quanitra Hollingsworth narozená v Portsmouthu ve Virginii.
Reprezentační shooting guardka Ruska Epiphanny Prince narozená v New Yorku.
Reprezentační pivotka Srbska Danielle Page narozená v Coloradu.
Reprezentační shooting guardka Maďarska Alexandria Quigley narozená v Illinois.
Reprezentační shooting guardka Slovenska Kristi Toliver narozená v Harrisonburgu.
Reprezentační shooting guardka Švédska Ashley Key narozená v Georgii.

Fanoušek neznalý poměrů v evropském basketbale by musel výše uvedené věty považovat za aprílový žert. Opak je však pravdou. Díky platné reguli FIBA se hned devítka účastníků nadcházejícího ME žen v Rumunsku a Maďarsku, tedy téměř polovina všech, buď už dříve, nebo nejpozději letos vybavila posilou z USA, a to převážně na perimetrových pozicích. V české skupině A je takto posílená pouze Černá Hora, v céčku jsou to dva celky a ve skupinách B a D dokonce tři. Vítejte na pravém a nefalšovaném mistrovství Evropy basketbalistek.

Tímto kuriózním výčtem nezačíná předšampionátový rozhovor s koučem lvic Luborem Blažkem náhodou. Lodivod, který na podzim bude u týmu už šest let, je přesvědčen, že zámořské akvizice budou hodně míchat kartami na poli umístění a tím i v boji o pět prvních míst zajišťujících minimálně vstupenku do kvalifikace o OH v Rio de Janeiro. Americké nákupy ovšem nebudou zdaleka jediným tématem následujícího interview...   



Kouči, základní skupina ME s Francií, Černou Horou, Ukrajinou a domácím Rumunskem opticky vypadá na slušnou šanci na druhé místo. Nebo jsou v ní i jiná úskalí než obhájkyně stříbra z Francie?
Prvním úskalím je už to, že se jedná o tak nabitý turnaj, jakým ME je. Současnou špičku tvoří Španělsko a Francie a teď se k nim přidává i Srbsko. A myslím si, že o další dvě místa, která ještě zajišťují olympijskou kvalifikaci, bude bojovat prakticky všech zbývajících 17 týmů. Mezi nimi budou velice silné celky Běloruska a Ruska a ten boj o první pětku kvůli kvalifikaci o Rio bude opravdu tuhý. Nezanedbatelný je i fakt, že, tuším, 9 reprezentací má ve svých sestavách naturalizované Američanky, což pozměnilo poměr evropských sil. 

Pokud jde o naši skupinu, tak vedle Francie vidím jako další velice silný tým Černou Horu, která se posílila o americkou pivotku euroligové Salamanky Robinson. U Černohorek, s nimiž bychom měli bojovat o druhé postupové místo, spočívá největší obtíž v tom, že jsou vždycky nejlepší v prvním a druhém zápase turnaje. Pak kvůli užší lavičce trochu odpadají a nejsou tak nebezpečné. My s nimi ale hrajeme hned první utkání, což může na miskách vah hrát svou roli. Tady navíc musím dodat, že kvůli šanci na postup do čtvrtfinále bude nutné nejít do druhé skupiny s nulou na kontě výher.
 
Po losu jsem byl určitě rád, že jsme do skupiny nedostali Španělsko, které náš tým vnímá jako velice silného soupeře, a někdy se už před zápasem s ním necítí dobře. A ze čtvrtého koše jsem nechtěl Rusko a ještě Švédsko. To potrápilo na posledním ME domácí Francii tak, že Švédky měly velkou šanci favorita už ve čtvrtfinále vyřadit. Takže z tohoto pohledu je skupina i příznivá... I když, my tam Rusko - kvůli chybě v losování - jednu chvíli měli, protože ho najednou vytáhli ze třetího koše. To mě v ten moment úplně knokautovalo...

Z Francouzek takové obavy jako ze Španělska necítíte?
Ne, protože už dlouhodobě s nimi máme nevyřízené účty, nebo lépe - naše družstvo s nimi rádo hraje, je na ně nažhavené a věří si na ně. I když jsme na poslední olympiádě s Francií prohráli ve čtvrtfinále, bylo to až na konci. V přípravě na loňské MS jsme s Francií taky hráli dobře a prohráli spíš proto, že tehdy domácí prostředí bylo pro Francouzky opravdu domácí.



Abychom ale uzavřeli tu skupinovou vyhlídku, bude přinejmenším druhé místo vaším cílem?
To v každém případě, připustím-li, že Francie je pořád papírově lepší než my. Především ale musím říct, že skupina pěti je pro mě absolutně nespravedlivá. Systém toho volného dne je pro mě těžko skousnutelný, i když my z toho ještě v rámci herního programu vybruslili s druhou nejlepší variantou.  

Co vám řekly výsledky vašich soupeřů v přípravě?
Jak týmy z naší skupiny A, tak týmy z oddělení B, s kterými bychom se utkali při postupu do další fáze, jsou velice silné, protože přípravné zápasy většinou vyhrávaly. Ať jsou to Turecko, Bělorusko, nebo Černá Hora a Francie. Některé v přípravě prakticky vůbec neprohrály.

V případě postupu do osmifinálové skupiny by vás čekalo trio nejlepších ze skupiny s Tureckem, Běloruskem, Itálií, Polskem a Řeckem. Jaké cíle jste si vlastně pro ME vytkli?
Od tohoto družstva se čeká vždy dobrý výsledek. Je samozřejmě těžké obhajovat medaile a já jsem si vážil i šestého místa na ME před dvěma lety a postupu na svět. Ani výsledek na MS nebyl doceněný, spíš se u nás považoval za jemný neúspěch. Když si ale člověk uvědomí, že na tom turnaji byly i USA, Austrálie, Kanada, Čína nebo nějaký další silný tým, na který jsme nenarazili, a my skončili devátí, tak v rámci Evropy to byla pátá příčka, což vlastně bylo zlepšení o jedno místo oproti ME. Pro mě to tak byl výsledek dobrý. Tým je ale také třeba začít obměňovat a tady je hlavní úskalí českého basketbalu, že nemáme tak široký hráčský "sortiment", abychom celek v téhle chvíli výrazně měnit mohli.

Pokud jde o cíle, je třeba brát v úvahu i sílu soupeřů. Já samozřejmě týmu věřím a pro dobrý výsledek uděláme maximum, ale při tom pozměněném kádru taky potřebujeme pevné zdraví a trochu nám musí přát i štěstí. Musíme hrát velmi aktivně, na málo bodů, protože nejsme týmem, který bude moct soupeře přestřílet v útoku. Taky si myslím, že není dobré dostávat tým pod tlak velkých cílů. Je lepší začít skromněji. Před turnajem nás trápí i některé zdravotní problémy, takže uvidíme, jak se to bude vyvíjet.



Poprvé se ME zúčastní 20 týmů a pro postupující z toho vyplývá 10 zápasů za 18 dní. Jak se vám systém a rozšíření počtu celků, které se událo jen pro tento turnaj, pozdává?
Organizace se vůbec bude měnit. Nikdo už na příští turnaj nepostoupí jen díky umístění, protože od příště už se budou hrát kvalifikace. Letošní turnaj trvá hrozně dlouho a už to je dost náročné. Navíc až deset zápasů je opravdu hodně.

Po loňském MS, které bylo pro vás během čtyř zápasů odbyté strašně rychle, je to docela velký rozdíl...
Na MS prostě byl zvolen takový systém. Na šampionátu v Česku 2010 takový nebyl, to co loni, by se nám nestalo a družstvo by šlo dál. Pro MS v Turecku ale byl zvolen takto rychlý systém a někdy je až s podivem, že Evropa se pak hraje dokonce 18 dní. Tyto disbalance jsou pro člověka totálně nečitelné.

Jak složité bude hrát od příště kvalifikace, kdy se hráčky budou sjíždět z lecjakých koutů Evropy?
Je to nepříjemné pro ligu, kdy se bude muset s těmi pauzami počítat. Bude to obtěžovat kluby, ale myslím, že si na to zvykneme. Pamatuju si, když jsem jako asistent Honzy Bobrovského u ženské reprezentace začínal, tak se kvalifikace taky hrála. Mám ale pocit, že medailové týmy z ME postupovaly přímo na další turnaj. Teď ani mistr Evropy nemá zaručené nic. Nicméně v situaci, kdy Česko podalo kandidaturu na pořádání ME 2017, by národní tým jako celek organizátorské země nemusel kvalifikaci hrát. Jako důležitější než vyhnutí se kvalifikaci ale vidím to, že některé hráčky mají nastavený horizont své reprezentační kariéry právě na ten rok 2017 a bylo by pro ně obrovskou motivací ještě na té jedné Evropě hrát a svou super kariéru tam završit. Turnaj na domácí půdě by pro ně byl takovým naším díkem za jejich služby.

Kvalifikace zároveň bude znamenat, že se bez velkých příprav a sehrávání rovnou vlétne na zápasy. Jak tohle ovlivní celý proces?
Člověk se na to musí připravit jinak. I na letošní ME není tak dlouhá příprava jako jindy. Trvala jen pět týdnů a bylo třeba se s tím poprat. Neřekl bych, že je to obrovské úskalí, každá změna prostě přináší nutnost se s ní popasovat.



Ve Francii jste se na ME v roce 2013 hned dvakrát přesouvali, nebyli jste dvakrát odvázaní ani ze stravy. Už tušíte, co vás čeká v Rumunsku a v případě postupu v Maďarsku?
Člověk už to pak bere jako danost. Chci-li uspět, jsem vděčný, že tu možnost stěhovat se vůbec mám. Hráčky, ani mě to nikdy neobtěžovalo. Pokud bychom uspěli v obou skupinách, čekaly by nás opět dva přesuny, včetně toho z Rumunska do Maďarska. Pokud jde o jídlo, tak Francie byla skutečně horší a po téhle stránce šlo o nevydařený šampionát. A třeba tohle je jeden z těch nevyrovnaných účtů, které s Francií máme. Opakovalo se to i v přípravě na francouzské půdě před MS a od té doby se tam týmu ani nechce jezdit. Má to jako takový motivační puntík navíc.

Vaším standardem v útoku je něco kolem 60 bodů, jak těžké je na mezinárodní scéně s takovouhle bodovou produkcí vyhrávat zápasy?
Těžké to je, protože každá chyba v obraně se pak vrací dvakrát. Když jsem dával dohromady přípravu třeba na loňské MS, počítal jsem s modelem hry, kdy budeme dávat přes 70 bodů. Člověk uvažuje, z jakých pozic se bude zakončovat, jak často a úvaha byla dávat nějakých 74 bodů. Ty jsme ale nedávali a v případě, kdy jsme třeba s Kanadou neubránili, tak ten zápas skončil takovým rozdílem.

Při absenci Vítečkové, která byla schopná dávat pravidelně kolem 15 bodů, se asi už musíte smířit, že i nejlepší střelkyně týmu se budou pohybovat na průměru kolem deseti bodů...
Ty obrany jsou dnes už tak agresivní, že v případě, kdy se to založí na jednom hráči - a je to například střelec zvenku -, tak ta obrana už si ho pohlídá. Ve hře už nejsou volné pozice, nebo jich není tolik. A hráč, který je typický střelec, potřebuje přidat i nějaké uvolnění 1 na 1, kde ten problém někdy máme.

Když chyběla Eva Vítečková na ME 2013, jako nový střelecký lídr vystoupila Michaela Stejskalová. Ta se ale rok na to na MS téměř neprosadila do hry. Jak jste její výkony za poslední roky viděl vy?
Míša v sezoně předcházející MS 2014 nedostávala v USK takovou herní příležitost, protože tým byl složený jinak, a v reprezentaci nebyla před šampionátem dostatečně rozehraná, což na jejím výkonu bylo vidět. Tohle je ale ve vývoji hráče normální, že jedna sezona je taková a další úplně jiná. Letošní reprezentační blok tak pro Míšu může být opět ten pravý.



Vedle Vítečkové chybí letos po dlouhých letech pravidelných účastí i pivotka Kulichová. Nakolik absence hned dvou tradičních hráček základní pětky podle vás tým může ovlivnit?
Jsou to hráčky na pozicích, které se těžko nahrazují, a samozřejmě týmu chybějí. Budeme se s tím ale muset poprat.

A ještě pojďme k loni první rozehrávačce Katce Bartoňové, která zklidnila svou hru, a byla výraznější než dřív. Sama si přitom pochvalovala vedení svého klubového kouče z Piešťan Martina Pospíšila.
Myslím, že Katka už hraje na této úrovni několik let, ale nejsem schopen posoudit, nakolik jí pomohlo angažmá v Piešťanech. Bylo to prostě tím, že dostávala herní příležitost, jak v klubu, tak v reprezentaci. A je pravda, že její herní projev se zklidnil a zúčelnil. Nejsou tam už desítky pohybů navíc, opravdu začala hrát technicky účelně a upřednostňovala organizaci týmu.

Na Evropě 2013 jste zejména v první půlce turnaje vynikali celoplošnou agresivní obranou a rychlým přechodem dopředu. Váš tehdejší asistent Petrovický ovšem po turnaji podotkl, že budete muset pro příště vyhodnotit, jak to pro tým bylo náročné fyzicky. K čemu jste tedy došli a jak jste pak tuto hru upravili pro loňské MS?
Takhle bychom chtěli hrát a ten trend nastoupený ve Francii byl úspěšný. Tedy útoky rozdriblovávané i od pivotů a maximálně urychlený přechod. Ten svět pak takový nebyl a mám pocit, že už při odjezdu do Turecka jsme byli takoví opatrní a úplně si nevěřili. Navíc na těch miskách vah byla podle mě klíčová Veronika Bortelová. To si málokdo uvědomuje, že na svět jsme jeli s tím, že tým chceme měnit, Veronika tam už nebyla a pro tenhle herní styl nám rozehrávač jejího typu chyběl. Ona byla důležitá v té nátlakové presové obraně, kde fungovala i jako motivátor celé pětice. Tento týmový duch vytváří jedinec s vůdčí schopností, což právě Veronika je. A někdo takový na MS chyběl, což se pak projeví v kvalitě obrany, v přechodu dopředu nebo v důvěře sama v sebe.       



Veronika se letos, i pro ni samotnou dost nečekaně, do týmu vrací. Jak dlouho jste její comeback plánoval?
Předně chci říct, že to bylo správné rozhodnutí. Rozhodl jsem se pro to já, a to na základě výkonů a sledování celku Nymburka, pochopení jeho hry a důležitosti Veroniky v herním rámci týmu. Mám s ní dlouhodobé zkušenosti, kromě výběru pro loňské MS Veronika vždy do týmu patřila, a i když teorie omlazování týmu je správná, tak není možné starší hráče opomíjet jen pro to, že jsou starší, když tu výkonnost mají. Ukázkou toho je i Laia Palau, která je stejně stará jako Veronika a pro tým (USK i španělskou reprezentaci) je to obrovsky důležitý hráč. Už těsně před letošním pohárovým Final-6 v Ostravě jsem se do myšlenky hrát s Veronikou dostával a v Ostravě už jsem byl jasně rozhodnutý, že tenhle rozehrávač do přípravy patří a pak se uvidí. Veronika je hráč, který se vyrovná i těm mladším soupeřům, navíc k tomu přidá zkušenost a pro tým důležitý pocit zvednutého praporu. Družstvo umí ovlivnit jak na hřišti, tak v šatně, navíc si u ní cením i pozitivní spolupráce s trenérem. Celkově k tomu v přípravě přistoupila bezvadně a s ohromným zájmem.

Velkým tématem už i ženského basketbalu je v posledních letech jeho zvyšující se tvrdost. Jaký tu očekáváte další vývoj?
V případě, že hráč hraje tvrdě, s kvalitní prací nohou a nezneužíváním rukou, kdy je v těch situacích včas, je pro mě tvrdost akceptovatelná, jakýkoli kontakt tam pak může být a myslím, že i vždycky bude. Tímhle způsobem teď hrají velice tvrdé Australanky, které chodí hodně do kontaktu, a tudy se basketbal prostě bude ubírat.

Klade se na to důraz nyní už i v mladších kategoriích?
Na tvrdost obrany platí jenom kvalitní individuální technika. My si musíme uvědomit, že to dítě nějak roste, má určité období zlatého věku motoriky a my nemůžeme v té výchově přeskakovat. Je třeba vědět, co v kterém věku děti musí umět, a vytvořit takový systém přípravy, který tomu bude odpovídat. Já zjišťuju, že někdy i v dospělé kategorii stále špatně držíme míč, špatně zahajujeme driblink a tak dále. My tak musíme začínat u té individuální techniky. Bohužel to říkáme už roky a dětí navíc není tolik, abychom si tohle mohli dovolit zanedbávat. Zároveň musíme rozšířit základnu, abychom si typy, které té tvrdosti na hřišti vydrží odolat, mohli lépe vybírat.