BASKET MAGAZÍN VÝBĚR: FOTBALISTA KOTAS

 

Víte, že ještě před šesti roky se Lukáš Kotas považoval za fotbalistu? Čtyřiadvacetiletý basketbalový reprezentant a kapitán pražského USK obdivoval Paola Maldiniho, nadchl jej Zinedine Zidane, Luis Figo a dodnes zbožňuje Ligu mistrů.

 

Jakou soutěž sám hrál, odkud střílel góly a proč mu fotbal učaroval, vypráví pro Basketmag:

 

"S fotbalem jsem začal, když mi bylo pět. Táta i starší brácha ho hráli, tak jsem na ně ve Svitavách navázal. Až někdy ve 14 letech jsem si říkal, co dělat v zimě, když je venku škaredě a trávník zamrzlý - proto jsem zkusil basket a začal mě bavit.

 

Jenže fotbalu jsem pořád dával přednost. Do 19 let jsem se snažil hrát obojí, dalo se to skloubit. Teprve v té době jsem se přiklonil k basketu.

           
Fotbal v létě, na zelené trávě, to je hrozně hezkej pocit. Jak začne jaro, zahrál bych si i dneska. Často se chodím dívat na chlapy ve Svitavách, je to pro mě srdeční záležitost. Registračku u nich pořád mám.

Kdybych přišel, že si chci zahrát, asi by se to nějak zařídilo. Ale byla by to blbost, riziko zranění je vysoké. Smlouva na USK by mi to nezaplatila. A hlavně to nejde časově.

           
Odmala jsem hrál v obraně na stoperu, protože jsem byl nejvyšší a trenér mě tam postavil. Postupně jsem přešel do útoku, kde jsem hrál i za chlapy. Dával jsem docela dost gólů, využíval rychlost.

I přes těch 193 centimetrů jsem neměl rád hlavičkování, tomu jsem se vyhýbal, co to šlo. Byl jsem dobrej třeba v brejku sám na bránu a podobně. Určitě jsem nebyl typ Baroše, kterej zavře oči na půlce a všechno vystřelí, odkudkoli.

           
Jako kluk jsem měl rád Maldiniho. I Pavla Nedvěda, který v té době začal být v Čechách dobrej. Pak se mi hrozně líbili Zidane a Figo. Nikdy jsem si nenechal ujít Ligu mistrů, která tenkrát běžela jen ve středu na jedničce. To byl svátek.

Na reprezentační scéně fandím Brazílii. Líbí se mi, jak hraje, jak jsou hráči technicky vybavení a že nehrají destruktivní fotbal.

 

Já to dotáhl za Svitavy do krajského přeboru. Pak jsem měl i nějaké nabídky z vyšší soutěže. Byl za mnou i nějaký chlapík z Jihlavy, která hrála druhou ligu. Teď už jsem ale poslední tři nebo čtyři roky nekopal, ani nevím, jestli bych s míčem něco uměl.

           
Moc se mi teď líbí anglická liga i Liga mistrů, jak všichni makají, oproti české, kde se válejí a simulují. Doma fandím Spartě, stejně jako táta, to jsem musel... Takže na ni koukám. Teď mě spíš než výsledky štve, co se tam děje. Jasně, nemůže být pořád první. Ale i když nevidím do zákulisí, připadá mi, že to tam jde od deseti k pěti.

Jestli jsem si přenesl nějaké fotbalové návyky do basketu? Periferní vidění celkem mám, ale nevím, jestli díky fotbalu... Možná rozhled. A silnější nohy.

Fotbal toho s basketbalem obecně nemá moc společného. Basket je jasně rychlejší, agresivnější. Ale hlavně jste pořád ve hře. Ve fotbale se může stát, že 20 minut nemáte míč. V tom se mi táta divil, proč jsem s fotbalem neseknul dřív.

Já byl totiž typ, který když nebyl ve hře, nechal se otrávit a neběhal. V basketu mi daleko víc vyhovuje, že se nemůžu nikde zašít, stále se musím snažit a vždycky je vidět, když se někdo uleje. Fotbalista se uleje a nikdo to neví...

           
Jediné vážnější zranění ve fotbale jsem měl těsně před maturitou, těžkej výron kotníku. Ale jinak jsou tam samozřejmé věci, jako když jde brankář po centru, kolenem a kolíky napřed.

To každý útočník ví, že do něj nemá chodit, protože si jen koleduje o zranění. U soupeřů bývají vyhlášení kluci, o nichž je známo, že vás fotbal bude bolet od první minuty.

Ale že bych měl v basketu strach o zdraví menší, říct nemůžu. Když vidím, že se někomu něco stane, vždycky o tom chvíli přemýšlím. Jako třeba u Petera Rerka před rokem a půl. Nikdo se ho nedotkl, sám vyskočil a dopadl a najednou měl přetrhané vazy v koleni. To bylo hrozný!"

 

Petr Schimon, autor je redaktorem deníku Sport