BASKET MAGAZÍN VÝBĚR: Czudkovo sbohem
21.04.2010 - Redakce
počet přečtení: 2946
vytvořeno 21.04.2010, upraveno 21.04.2010
V sérii materiálů, které jste si mohli přečíst v jednom z minulých čísel BASKET MAGAZÍNU, dnes pokračujeme obsáhlým rozhovorem s domácím rozehrávačským mistrem Petrem Czudkem, kterým jsme loni reagovali na nenadálé ukončení hráčské kariéry velkého baviče palubovek. Jeho odpovědi jsou nad jiné zajímavé například pro ty, kteří ho už v této sezoně zažili jako kouče, a mohou Petrova předsevzetí a plány porovnat s realitou.
"KRIZIČKA JEŠTĚ PŘIJDE"
Rozehrávačský mistr Petr Czudek řekl: Sbohem
Měsíc turbulencí, jakým se řítil po konci sezony, ještě nezažil. Završení zkoušek na trenérské áčko, narození dcerky Emy a do toho - se rozhodl překvapit veřejnost oficiálním ukončením své fantastické hráčské kariéry, protkané sedmi tituly, největším množstvím asistencí v české lize, účastí na mistrovství Evropy a hlavně nůšemi zážitků, servírovanými předlouhé roky fanouškům v halách po celé republice. "Byl to pořádný šrumec, dcera a zkoušky se musely oslavit, povinností jsem měl dvojnásobek," směje se 37letý - již bývalý - rozehrávač Petr Czudek. A nyní už kormidelník opavského béčka v první lize. Nehrající, na plný úvazek. Při výhledu ztenčující se minutáže v NBL to vyhodnotil jako nejlepší řešení.
Petře, jak jste do sebe vměstnal naráz všechny ty emoce týdnů po sezoně?
V tom fofru mi ani nedocházelo, že něco končí. Krizička asi přijde, až začne soutěž. Narození Emy bylo velké, teď se věnuju především rodině. Můj hlavní úkol je nepřekážet. (smích) Snažím se ale pomáhat, i když Ema je hodná.
A synek Pavel, budete ho jednou trénovat?
Má tři a půl roku. Synovci hrajou fotbal a hokej, pořád o tom mluví. Když nadhodím basket, Pavlík kroutí hlavou, že koš je moc vysoko. Kdyby s ním začal, tak bych ho trénoval, i když od rodičů to není ideální.
Teď už k věci. Do kdy jste vlastně původně myslel, že půjde na vrcholové úrovni hrát?
Chtěl jsem hrát, dokud mi lidi nebudou nadávat a házet po mně kelímky. Sice už nadávali, ale ještě nic neházeli. Rok jsem ještě mohl dát, než by ten kelímek, nebo deštník přistál na hlavě.
V Opavě jste byl hrajícím asistentem. S koučem Klapetkem se znáte dlouho, hráli jste spolu. Jak jste dosud postupovali s nasazováním rozehrávačů a vás konkrétně?
Vyplynulo to ze hry. Na začátku ligy se kluci rozkoukávali, střídali dobré i horší vstupy a já měl víc času. Postupně jsme ale zagresivnili hru v obraně i útoku, s hodně nájezdy do koše a to se víc hodilo pro ně. Zmenšila se sestava, i pivoti hráli míň. Na konci ligy kluci, co nejdřív neměli moc šancí, dostali obrovskou chuť, zatímco u jiných týmů už docházelo trochu k vyhoření. David věděl, že bych radši hrál. Já ale zase nejsem hlupák a nebudu se tam cpát, pokud bych byl brzdou. Něco jsme konzultovali, ale hlavní tíha rozhodnutí ležela na něm. Nebylo v plánu, že skončím, ale závěr sezony ukázal, že kluci si čas zaslouží a navíc se objevil Dygrýn, který nejdřív hrál málo, ale pak se ukazoval dobře. Pro mě zbývalo minimum minut.
Když jste měl pocit, že byste měl být na hřišti, trenérovi jste to řekl?
Bavili jsme se o tom. Tolik situací ale nebylo, ani konfliktů. Co jsem cítil, to jsem mu řekl. David vypadá nepřístupně, ale věci akceptoval a hodně se ptal.
"ŠUMAFUK MI TO NEBYLO"
Jak jste se vůbec sžíval s tím, že jste druhý, či třetí, když jste celý život býval jednička?
Jsem stejně ješitný jako každý. Celý život jsem hrál 40 minut, a když mě někdo vystřídal, byl jsem nervní. Teď už jsme ale chtěli kluky něco naučit, bral jsem to spíš výchovně a ješitnost potlačoval. Ale šumafuk mi to nebylo, radši bych pomáhal ze hřiště.
Řekl jste, že byste teď chtěl pomoct i s popularizací basketbalu. Kde a jak?
Budu mít víc času na mládež, jako trenér béčka i na tu, co přechází k mužům. Budu pomáhat se starším dorostem, aby se talenti adaptovali na NBL. A rozjíždíme basket na základních školách, abychom měli u nás víc dětí, o basketu se víc mluvilo a Opava byla basketbalová.
Jaké obzory vám otevřelo studium trenérského áčka?
Ujasnil jsem si teoretické věci, názvosloví. A nadchla mě oblast fyziologie a zátěže. Kdybych ještě někdy studoval, beru tenhle obor.
Čím je trenér dobrý - psychologií, sestavením týmu, přípravou, koučováním?
Může to být vše, nebo nic a nakonec rozhodne štěstí. V Prostějově jsme měli výborný a dobře poskládaný tým, výborně trénovali, nebyl problém v kabině, výborný trenér Ježdík, ale výsledky nepřišly hned. Nastal tlak, nehráli jsme dobře a zase stres, stres a pak odvolání kouče. Nakonec jsme tedy to finále splnili. Někdy stačí fajn parta a hraje se geniálně, a nevíš proč. Jinde trénují od rána do rána, analyzují a - prohrávají. Sport nejde nalajnovat. Někdy něco chybí a není jasné, co.
Už dřív jste řekl, že hlava je klíčová. Jste učitel, budete dobrým psychologem?
Nevím. Spousta koučů má na to milion knih, ale pak přijde chvíle, kdy se chovají úplně jinak. Dobře vím, co se děje ve stresu. Vím, že někteří hráči u toho "spí", ale pořád jsou prospěšní.
Jako hráč jste dost diskutovával se sudími. Budete i z lavičky?
Nevím. Jako kapitán jsem diskutoval hodně. Tým musel cítit, že se ho někdo zastane, aby pak nekecali všichni. Mužstvo taky čeká, že trenér se ho při očividné křivdě zastane. Ještě nevím, jestli si nechám dávat programově "technické", abych zvrátil pískání. Nebo jestli budu hysterický a skákat jak panák. Třeba Franta Rón má "technické" v rejstříku a často je to velice účinné. Sudí najednou zbystří. Spíš se ale budu věnovat hráčům, a když to i pak bude bída, zareaguju na rozhodčí. Jako hráč vím, že když se nedařilo, první na ráně byli sudí, pak protihráči a spoluhráči.
KOUČ MUSÍ UKÁZAT SHOW
Co vaše šaškovské sklony - budete jako kouč v komunikaci s hráči přehrávat?
Asi ano. Na trénincích, možná i v utkáních. Neudělám ze sebe sfingu. Něco sem tam vyletí.
Představit si vás, jak rozkopáváte koše, si ale neumím. Musí být trenér někdy drsňák?
Někdy to platí. Sám jsem jako hráč rozkopl skříňku, takže k tomu může dojít. Zažil jsem trenéry, co to dělali, a my jim to věřili. Chtěli prostě vyhrát a my jim to kazili. Ale musí to jít zevnitř, nesmí to být hrané. Ne, že si nalistuju v knížce: A teď rozkopej koš.
Co rozhazování rukama na rozhodčí, které přivádí do varu diváky? Pro, nebo proti?
Je to ok, jde o show. Je vidět, že trenérům jde o výsledek a strhává to lidi. Když to není hrané, proč ne. Kdyby běhalo na place deset hodných chlapců, tři slušní sudí a dva trenéři tam seděli, to bych na zápasy nechodil. Někdo chodí jen na ty blázny trenéry. Čím víc show, tím lepší pro lidi.
Už umíte kreslit signály na tabulky?
Nemám s tím dobrou zkušenost. V time-outu se kluci vydýchávají a to malování je sice efektní pro televizi, ale jde spíš o exhibicionismus trenérů. Často je pak na place ještě větší chaos a výsledek vypadá hodně tristně. Hlavně u mladých musím opatrně, srovnat je, vrátit se k tomu původnímu. Kouči kolikrát nemají co říct, svazují je kamery, a proto pak v time-outu u toho nejsou, protože by byla vidět ta bída. Nedělejme z basketu vědu, v jednoduchosti je krása.
A čím se nejsnáz prokoučuje zápas?
Prostřídáním po dosažení snadného vedení. Upadne koncentrace, soupeř se zvedne, obrátí stav a nejde to vrátit. Hlavně po nabytí snadného vedení je potřeba se koncentrovat ještě víc.
V tom fofru mi ani nedocházelo, že něco končí. Krizička asi přijde, až začne soutěž. Narození Emy bylo velké, teď se věnuju především rodině. Můj hlavní úkol je nepřekážet. (smích) Snažím se ale pomáhat, i když Ema je hodná.
A synek Pavel, budete ho jednou trénovat?
Má tři a půl roku. Synovci hrajou fotbal a hokej, pořád o tom mluví. Když nadhodím basket, Pavlík kroutí hlavou, že koš je moc vysoko. Kdyby s ním začal, tak bych ho trénoval, i když od rodičů to není ideální.
Teď už k věci. Do kdy jste vlastně původně myslel, že půjde na vrcholové úrovni hrát?
Chtěl jsem hrát, dokud mi lidi nebudou nadávat a házet po mně kelímky. Sice už nadávali, ale ještě nic neházeli. Rok jsem ještě mohl dát, než by ten kelímek, nebo deštník přistál na hlavě.
V Opavě jste byl hrajícím asistentem. S koučem Klapetkem se znáte dlouho, hráli jste spolu. Jak jste dosud postupovali s nasazováním rozehrávačů a vás konkrétně?
Vyplynulo to ze hry. Na začátku ligy se kluci rozkoukávali, střídali dobré i horší vstupy a já měl víc času. Postupně jsme ale zagresivnili hru v obraně i útoku, s hodně nájezdy do koše a to se víc hodilo pro ně. Zmenšila se sestava, i pivoti hráli míň. Na konci ligy kluci, co nejdřív neměli moc šancí, dostali obrovskou chuť, zatímco u jiných týmů už docházelo trochu k vyhoření. David věděl, že bych radši hrál. Já ale zase nejsem hlupák a nebudu se tam cpát, pokud bych byl brzdou. Něco jsme konzultovali, ale hlavní tíha rozhodnutí ležela na něm. Nebylo v plánu, že skončím, ale závěr sezony ukázal, že kluci si čas zaslouží a navíc se objevil Dygrýn, který nejdřív hrál málo, ale pak se ukazoval dobře. Pro mě zbývalo minimum minut.
Když jste měl pocit, že byste měl být na hřišti, trenérovi jste to řekl?
Bavili jsme se o tom. Tolik situací ale nebylo, ani konfliktů. Co jsem cítil, to jsem mu řekl. David vypadá nepřístupně, ale věci akceptoval a hodně se ptal.
"ŠUMAFUK MI TO NEBYLO"
Jak jste se vůbec sžíval s tím, že jste druhý, či třetí, když jste celý život býval jednička?
Jsem stejně ješitný jako každý. Celý život jsem hrál 40 minut, a když mě někdo vystřídal, byl jsem nervní. Teď už jsme ale chtěli kluky něco naučit, bral jsem to spíš výchovně a ješitnost potlačoval. Ale šumafuk mi to nebylo, radši bych pomáhal ze hřiště.
Řekl jste, že byste teď chtěl pomoct i s popularizací basketbalu. Kde a jak?
Budu mít víc času na mládež, jako trenér béčka i na tu, co přechází k mužům. Budu pomáhat se starším dorostem, aby se talenti adaptovali na NBL. A rozjíždíme basket na základních školách, abychom měli u nás víc dětí, o basketu se víc mluvilo a Opava byla basketbalová.
Jaké obzory vám otevřelo studium trenérského áčka?
Ujasnil jsem si teoretické věci, názvosloví. A nadchla mě oblast fyziologie a zátěže. Kdybych ještě někdy studoval, beru tenhle obor.
Čím je trenér dobrý - psychologií, sestavením týmu, přípravou, koučováním?
Může to být vše, nebo nic a nakonec rozhodne štěstí. V Prostějově jsme měli výborný a dobře poskládaný tým, výborně trénovali, nebyl problém v kabině, výborný trenér Ježdík, ale výsledky nepřišly hned. Nastal tlak, nehráli jsme dobře a zase stres, stres a pak odvolání kouče. Nakonec jsme tedy to finále splnili. Někdy stačí fajn parta a hraje se geniálně, a nevíš proč. Jinde trénují od rána do rána, analyzují a - prohrávají. Sport nejde nalajnovat. Někdy něco chybí a není jasné, co.
Už dřív jste řekl, že hlava je klíčová. Jste učitel, budete dobrým psychologem?
Nevím. Spousta koučů má na to milion knih, ale pak přijde chvíle, kdy se chovají úplně jinak. Dobře vím, co se děje ve stresu. Vím, že někteří hráči u toho "spí", ale pořád jsou prospěšní.
Jako hráč jste dost diskutovával se sudími. Budete i z lavičky?
Nevím. Jako kapitán jsem diskutoval hodně. Tým musel cítit, že se ho někdo zastane, aby pak nekecali všichni. Mužstvo taky čeká, že trenér se ho při očividné křivdě zastane. Ještě nevím, jestli si nechám dávat programově "technické", abych zvrátil pískání. Nebo jestli budu hysterický a skákat jak panák. Třeba Franta Rón má "technické" v rejstříku a často je to velice účinné. Sudí najednou zbystří. Spíš se ale budu věnovat hráčům, a když to i pak bude bída, zareaguju na rozhodčí. Jako hráč vím, že když se nedařilo, první na ráně byli sudí, pak protihráči a spoluhráči.
KOUČ MUSÍ UKÁZAT SHOW
Co vaše šaškovské sklony - budete jako kouč v komunikaci s hráči přehrávat?
Asi ano. Na trénincích, možná i v utkáních. Neudělám ze sebe sfingu. Něco sem tam vyletí.
Představit si vás, jak rozkopáváte koše, si ale neumím. Musí být trenér někdy drsňák?
Někdy to platí. Sám jsem jako hráč rozkopl skříňku, takže k tomu může dojít. Zažil jsem trenéry, co to dělali, a my jim to věřili. Chtěli prostě vyhrát a my jim to kazili. Ale musí to jít zevnitř, nesmí to být hrané. Ne, že si nalistuju v knížce: A teď rozkopej koš.
Co rozhazování rukama na rozhodčí, které přivádí do varu diváky? Pro, nebo proti?
Je to ok, jde o show. Je vidět, že trenérům jde o výsledek a strhává to lidi. Když to není hrané, proč ne. Kdyby běhalo na place deset hodných chlapců, tři slušní sudí a dva trenéři tam seděli, to bych na zápasy nechodil. Někdo chodí jen na ty blázny trenéry. Čím víc show, tím lepší pro lidi.
Už umíte kreslit signály na tabulky?
Nemám s tím dobrou zkušenost. V time-outu se kluci vydýchávají a to malování je sice efektní pro televizi, ale jde spíš o exhibicionismus trenérů. Často je pak na place ještě větší chaos a výsledek vypadá hodně tristně. Hlavně u mladých musím opatrně, srovnat je, vrátit se k tomu původnímu. Kouči kolikrát nemají co říct, svazují je kamery, a proto pak v time-outu u toho nejsou, protože by byla vidět ta bída. Nedělejme z basketu vědu, v jednoduchosti je krása.
A čím se nejsnáz prokoučuje zápas?
Prostřídáním po dosažení snadného vedení. Upadne koncentrace, soupeř se zvedne, obrátí stav a nejde to vrátit. Hlavně po nabytí snadného vedení je potřeba se koncentrovat ještě víc.
NEJ KARIÉRY PETRA CZUDKA
Nejoblíbenější asistent: John Stockton, když to posílal Maloneovi
Nejoblíbenější přihrávkA: Při nájezdu shoz pivotovi zadovkou
Nejpamátnější asistence: V našlapané hale na Letné v lednu 2002 na vyrovnávací trojku Pepovi Jelínkovi v kvalifikaci se Slovinskem na konci čtvrté čtvrtiny a v prodloužení pak Radku Nečasovi na vítězný koš taky v posledních vteřinách
nejlepší střela: Z půlky hřiště v roce 2007, kdy jsme s Prostějovem obrátili doma zápas s Nymburkem. Tehdy jsem byl i "Borec na konec"
NEJBLÍŽ KE SMEČI: V zápase nikdy. Ale po sezoně a oslavách titulu v Brně jsem zatloukal i dvěma rukama
NejoblíbEnější ADRESÁT přihrávek: Honza Svoboda, s ním jsem byl fakt spjatý. Dával jsem mu neuvěřitelné špeky. Napodoboval jsem Stocktona
Můj nejLEPŠÍ zápas: Sedmé utkání finále 2003 v Ostravě s Opavou proti Nymburku, kdy jsem byl na kapákách v nemocnici a jezdil jen na tréninky a zápasy. Tehdy jsem dal 21 bodů
NeJhorší VÝTKA OD KOUČE: Že jsem odresované hov..
Největší pochvala: Když pan Ordnung prohlásil, že jsem materiál pro NBA. Všichni se smáli, ale on jediný tomu věřil
NejVĚTŠÍ trenérský vzor: "Miki" Pospíšil
Nejoblíbenější přihrávkA: Při nájezdu shoz pivotovi zadovkou
Nejpamátnější asistence: V našlapané hale na Letné v lednu 2002 na vyrovnávací trojku Pepovi Jelínkovi v kvalifikaci se Slovinskem na konci čtvrté čtvrtiny a v prodloužení pak Radku Nečasovi na vítězný koš taky v posledních vteřinách
nejlepší střela: Z půlky hřiště v roce 2007, kdy jsme s Prostějovem obrátili doma zápas s Nymburkem. Tehdy jsem byl i "Borec na konec"
NEJBLÍŽ KE SMEČI: V zápase nikdy. Ale po sezoně a oslavách titulu v Brně jsem zatloukal i dvěma rukama
NejoblíbEnější ADRESÁT přihrávek: Honza Svoboda, s ním jsem byl fakt spjatý. Dával jsem mu neuvěřitelné špeky. Napodoboval jsem Stocktona
Můj nejLEPŠÍ zápas: Sedmé utkání finále 2003 v Ostravě s Opavou proti Nymburku, kdy jsem byl na kapákách v nemocnici a jezdil jen na tréninky a zápasy. Tehdy jsem dal 21 bodů
NeJhorší VÝTKA OD KOUČE: Že jsem odresované hov..
Největší pochvala: Když pan Ordnung prohlásil, že jsem materiál pro NBA. Všichni se smáli, ale on jediný tomu věřil
NejVĚTŠÍ trenérský vzor: "Miki" Pospíšil
Petr Hamták
Foto: BK Opava
