Bartoň o nejkratší sezoně, bídě v ACB, utajeném faktu i klice v Braunschweigu a o ambici německých sousedů

Blogger Basketmagu a český reprezentant Luboš Bartoň je tu se svým dalším textem, v němž probral všechno možné od svého dalšího potomka přes patálie v Braunschweigu až po dění v Německu. Nevyšel mu sice tip na vítěze Euroligy, kde věřil CSKA proti Madridu, kdo by ale sázel na to, že podruhé v řadě triumfuje outsider Olympiacos? Nyní už ovšem předáváme slovo jemu samému...

Moje nejkratší sezona

"Květen ukrajuje den za dnem a z okna našeho apartmánu v Barceloně sleduju sluncem zalitou a ukázkově modrou oblohu. Moje nejkratší sezona v kariéře před pár dny skončila týmovou večeří v Braunschweigu a teď už jsem zase na jihu Evropy. A hned se mám z čeho radovat - sedmého května se nám narodil synek, který jako nejmladší člen našeho klanu bude mít trefné jméno - Benjamin. 

Posledních 18 měsíců pro mě bylo opravdu něčím novým. Začalo to již ve Fuenlabradě, kde jsem měl platný kontrakt, ale nebyly peníze. Těsně před narozením dcery jsem měl připravenou nabídku od euroligového Cantu, ale rozhodl jsem se zůstat, což samozřejmě s odstupem času vidím jako chybu. Do dvou měsíců jsem se stejně musel stěhovat, aspoň to ale bylo domů a mohl jsem dohrát sezonu v dresu Joventutu.

Po dobře odvedené práci mě jenom poplácali na zádech a to bylo od černo-zelených vše. Poslední splátku smlouvy mi pořád ještě splácejí. Abych to vysvětlil: Joventut nemá finanční prostředky, aby mohl zaplatit celou sumu mé měsíční mzdy, která měla být zaplacena 10. června minulého roku. Takže dosud poslali tři různé sumy a ještě chybí jedna třetina.



Zajímalo by mě, jestli ji ještě někdy uvidím, nebo se to odepíše jako ztráta. Případně jako dar klubu, kterému jsem pomohl k 5 různým titulům a zachránil ho od sestupu z ligy. Taková je realita ve španělské ACB a Joventut není zdaleka jediným klubem, který řeší svou vlastní existenci. 

Následovalo dlouhé léto, vyplněné úspěšnou kvalifikací na ME 2013, které se však jaksi prodloužilo až téměř do Vánoc. Jak čas ubíhal, ztrácel jsem trpělivost a realita trhu mi ukázala cestu domů do Mattoni NBL, konkrétně do USK Praha.

Kdyby mi někdo před 18 měsíci řekl, že podepíšu se Sovami téměř na Štědrý den smlouvu, poslal bych ho rovnou na léčení. Realita však byla taková a na hrdost už nebylo místo. Ve 32 letech jsem ani náhodou neuvažoval o basketbalovém důchodu, navíc mě čeká ještě jedno vystoupení v reprezentačním dresu ve Slovinsku.

Nakonec se moje volba jít hrát na čas do Prahy ukázala jako výborná. Tým nutně potřeboval určité osvěžení a posilu, já jsem potřeboval hrát. Během 3 týdnů jsem se dostal do velmi dobré herní pohody, kouč Scalabroni mě vůbec nešetřil a dával mi hodně prostoru. Na konci ledna jsem už byl připraven odejít. Ale kam? Evropský trh nebyl o moc lepší než měsíc před tím a ti, co chtěli, tak neměli nebo nechtěli zaplatit.

Nakonec jsem se rozhodl pro německou ligu, kde je finanční jistota a kde mě lidé moc neznají. Určitě dobrý krok do budoucna. Podepsal jsem tedy s Phantomama z Braunschweigu, kteří se potáceli na dně tabulky, vyměnili už 3 hráče a na pohled to vypadalo jako ideální situace v týmu, kde bych mohl hodně hrát.

Trenér Flevakaris po mě chtěl roli hráče na pozice 4 a 3, což se nakonec změnilo pouze na pozici 4. Bohužel pro mě právě na čtyřce hrál jeho oblíbený hráč, který s ním táhl už čtvrtou sezonu ve třetím různém klubu. Důležitý fakt, který jsem ovšem v době podpisu smlouvy neznal. Takže následovaly týdny, kdy jsem hrál něco kolem 15 až 17 minut na zápas, pouze na pozici 4 a víceméně čekal na to, až mě soupeř nechá volného a někdo od nás mi včas přihraje. Jednoduše řečeno: hrůůůza!

Po deseti zápasech a průměrech, po kterých mohl následovat pouze důchod, jsem byl rozhodnutý odejít. Kouč mě - ať už úmyslně nebo ne - sabotoval. Týmu jsem nemohl víc pomoct. Už jsem měl i jednu zajímavou nabídku z Turecka, jenom na měsíc, ale lepší něco než nic.

V tentýž den se však vážně zranil právě trenérův favorit a to hned změnilo můj postoj k celé situaci. Počkal jsem chvilku a hned další zápas jsem hrál 30 minut. Samozřejmě jsem hned vyprodukoval přes 20 bodů a 10 doskoků, dostal se do střeleckého a hlavně do herního rytmu. Posledních 7 utkání jsem odehrál ve velmi slušné formě, pomohl tým zachránit před sestupem a konečná 13. pozice není tak úplně špatná.



S Braunschweigem jsem se rozloučil Výkonem sezony. V posledním zápase, který jsme vyhráli téměř o třicet, jsem dal 27 bodů (můj profi top), doskočil 12 míčů, rozdal 3 asistence a pětkrát získal míč. Efektivita 39 byla jasně nejlepší v lize, takže správná tečka za sezonou.

Co bude dál?

Teď si dám od basketu pár týdnů pohov a budu se soustředit na rodinu. Benjamin bude potřebovat víc péče a prvních pár měsíců bývá dost náročných. Během 3 týdnů se hodlám vrátit zpět k trénování s Barcou B, kde se budu udržovat v basketbalové formě. Přece jenom je ještě hodně času do začátku repre bloku, což bude kolem 20. července.

Tip na finále

V NBA je v plném proudu play-off, a i když některé série vypadaly nebo vypadají dost vyrovnaně, musím prohlásit, že ve finále bude San Antonio a Miami Heat. OKC ztratili svého druhého nejlepšího hráče Westbrooka a bez něj to na finále určitě nebude. A Heat nemají na Východě konkurenci.

Německá liga budoucnosti

Abych napsal taky o něčem jiném než o NBA nebo Španělsku, trochu se zastavím u bundesligy, o které teď vím trochu víc.

Němci chtějí ze své ligy udělat do roku 2020 tu nejlepší na starém kontinentu a určitě bych toto vyhlášení nebral na lehkou váhu. Současná krize v Evropě umožní klubům z Německa podepsat zajímavé akvizice. Již letos se zúčastnily euroligového TOP16 dva týmy z BBL, tedy Bamberg a Alba Berlín, a další už teď mají evropskou kvalitu: Bayern Mnichov, Oldenburg, Ulm a Artland. Tato šestice tvoří špičku bundesligy a zbytek se přes ně jen těžko bude dostávat.

To však neznamená, že ostatní celky nemají kvalitu. Letos byla liga velmi vyrovnaná a kromě Giessenu, který se z finančních důvodů rozhodl sestoupit, bylo 10 týmů pouhé 3 výhry od sebe. Právě veliká vyrovnanost je dobrou předzvěstí do budoucna.

Velká část týmů je totiž převážně složená z Američanů, kteří většinou začínají svoji profi kariéru právě v Německu. Některé celky jich mají dokonce 8 až 10, samozřejmě pár z nich pak musí mít německý pas. Kvalita těchto "Amíků" je však často průměrná, někdy až podprůměrná a to do určité míry snižuje kvalitu tymů i soutěže.

Němci pořád doplácejí na svou neschopnost prosadit do ligy domácí hráče. Rozumím tomu, že jich není tolik, ale určitý trend se musí nastolit tak, aby německý hráč měl možnost hrát a triumfovat ve své vlastní zemi.

V letošním finále fotbalové Ligy mistrů budou dva týmy z Německa. Dočkáme se něčeho podobného v basketbalové Eurolize do deseti let? Já bych to jako absurdní možnost neviděl.


Zdraví vás Luboš Bartoň
P.S.: Příště zabrousím o pár let nazpátek!"