Bartoň o kadetech na plný céres, jejich odkazu, Nymburku, nacionalistických ligách a Šaškovi

Dodnes si dobře pamatuju, jak jsme se s tátou dívali na Finále NBA 1996, kdy Bulls porazili Seattle. Otec neměl Rodmana vůbec rád, už jenom kvůli té jeho vizáži. Jestli se nepletu, tak ho nazval "Šaškem počmáraným", a kdyby se našel nějaký vhodný překlad do angličtiny, možná by se to i ujalo.

Nakonec ale musel uznat, že Rodman pro svůj tým dělal opravdu hodně, měl tak zvaný čuch na míč, což je v každé míčové hře podle něj velmi důležité (ano, otec patří do staré školy!). V posledním zápase té série Šašek počmáraný vyrovnal rekord Finále jedenácti doskoky v útoku a získal svůj třetí titul v NBA.

Dennis se vůbec nesoustředil na útok (v NBA dal celkem jen 6683 bodů, což dává průměr 7,3) a na konci kariéry se ani nesnažil moc střílet. Střelbu nechával na ostatních a soustředil se na to, co uměl nejlíp - na doskakování (kariérní průměr 13,1), obranu a provokace.

K tomu uměl i dobře nahrávat (v Chicagu měl jednu sezonu dokonce přes 3 asistence na zápas), postavit se soupeři v obraně a vždy hrát s enormním nasazením. S výškou 203 byl schopen ubránit i velké kolosy jako Shaqa O´Neala, Pata Ewinga a další.

Rodman prošel pěticí týmů (Detroit, San Antonio, Chicago, Lakers, Dallas), ale pouze dvě situace mu plně vyhovovaly - v Detroitu a v Chicagu. Podle mého názoru to bylo tím, že v každém týmu už byli lídři - jeden na hřišti a jeden na lavičce.

V Detroitu to byl na rozehrávce Isiah Thomas a trenér Chuck Daly (kouč Dream Teamu ´92) a v Chicagu později MJ a Phil Jackson. Rodman je plně respektoval a hrál (na své poměry) disciplinovaně. To se zrovna nedá říct o jeho účinkování ve Spurs, LA nebo Dallasu. Tam už to potom víc připomínalo cirkus než basket.

Po jeho odchodu se našla už jen hrstka hráčů, kteří se mu krapet dokázali přiblížit - Ben Wallace, Ron Artest, Bruce Bowen, tedy tak zvaný NOBL klub (Nejméně Oblíbení Borci v Lize). Je totiž strašně těžké napodobit hráče, jakým byl právě Dennis Rodman.

STŘÍBRO KADETŮ A CO DÁL?

Český mužský basketbal po několika letech konečně získal medaili! Viděl jsem pouze tři zápasy českého týmu, ale to mi bohatě stačilo. Viděl jsem mladé hráče, kteří hráli na plný céres po celou hrací dobu, dobře plnili pokyny trenéra Tremla a vůbec se nebáli to brát na sebe. Konečně jsme byli svědky toho, že se Češi vyrovnali všem nejenom po stránce herní, ale i mentální! Velká gratulace všem hráčům a realizačnímu týmu!!

Co ale bude dál? Kluci dospívají a dostávají se do fáze, kdy se opravdu začne lámat chleba. Od 16 do 20 let, to je nejdůležitější doba (pro většinu) růstu hráče. Někteří mají svůj zenit už v tomto věku, jiní mají dál kam stoupat. 



Četl jsem článek v Lidových novinách o tom, jak je teď důležité kluky pohlídat, aby se nerozutekli pryč. S tím ale nemůžu zcela souhlasit. Každý hráč je jiný a každý musí vědět, co je pro jeho růst nejlepší. Je lepší zůstat v Česku a vypracovat se tady? Nebo odejít v 16 letech do zahraničí a bojovat s větší konkurencí? Ano, vše to je hodně individuální a každý musí posoudit, co je tou nejlepší variantou.

Když už se nadějný český hráč rozhodne pro první variantu, tedy zůstat v Čechách, jaké má vyhlídky? Rozhodně to není žádná sranda. Náš nejlepší tým, který účinkuje pravidelně v evropských pohárech, tedy Nymburk, doposud podepisoval jenom hotové hráče a pouze pár jich dostávalo hodně prostoru (Benda, Sokolovský, Nečas).

Další jako Křemen, Chán, Beneš nebo Slezák to už tak jednoduché neměli, nebo nemají. Poslední rok sice Nymburk podepsal i hromadu českého mladého talentu (Kříž, Vyoral, Palyza), otázkou však zůstává, jakou bude dostávat příležitost.

Byla by situace stejná, pokud by byl Nymburk kormidlován někým, kdo chce zlepšit úroveň českého basketu? Třeba českým trenérem?

Právě tohle děláme v Čechách špatně. Ve Španělsku je to až neuvěřitelný, jak se upřednostňují španělští hráči a trenéři. V některých případech to až nedává smysl, ale takhle to prostě je.

V Litvě je situace podobná. Žalgiris a Lietuvos Rytas, které hrají Euroligu, stavějí na svých mladých hráčích. Ano, Španělsko i Litva mají širší základnu než my, ale jsme na tom opravdu tak bídně, abychom stavěli všechno na zahraničních hráčích i trenérech?

Stříbrní kadeti snad na tuto otázku odpověděli.
 
RVI SE JAKO LEV! - ČÁST II.

Myslím, že bych měl poznamenat aspoň pár detailů o druhé polovině našeho účinkování v divizi B. První věc a teď budu upřímný - jsem neskutečně rád, že už je to za námi! Hrát zápasy, ve kterých o nic nejde, je těžké. Porovnal bych to s předsezonními utkáními v klubech, jenom tady je jeden velký a zásadní rozdíl - hrdost.



Při každém zápase se hrála česká hymna, při každém zápase jsme všichni do jednoho křičeli "Rvi se jako LEV!" a každý přítomný byl rád, že je součástí nároďáku. Tohle byl aspoň můj dojem. Chtěl bych veřejně poděkovat všem za jejich účinkování a všem taky přeju výbornou sezonu!

A příští rok už do toho půjdeme naostro!!!!

Tak zase někdy příště
Luboš Bartoň

 

P.S. Nevím, jak jsou na tom ostatní naši hráči, ale mně se na aktuální ME hodně těžko dívá. Zvlášť když tam figurují některé týmy, které... no, nebudu to rozvádět. Příští rok!