Bartoň navrhuje inovaci NBL, žádá úctu k legendám a mapuje zdejší dějiny: co bylo, co je a kam se vydat dál

Česká republika, národ deseti milionů obyvatel, nikdy nebyla považována za sportovní velmoc. Na olympiádách většinou počítáme medaile na prstech jedné ruky, a pokud musíme použít i tu druhou, bereme to už za velmi podařený rok. Když už získáme nějaký cenný kov, je to většinou v ne příliš populární (rozšířené) disciplíně jako třeba střelba nebo vodní slalom. V atletice máme vždy jen pár želízek v ohni, do kterých vkládáme veškeré naděje na úspěch. A týmové sporty? Loni v Londýně jsme v osobách basketbalistek měli jediné zástupce mezi týmy v mužích i ženách dohromady!!! 

Dnešní sportovní éra je úplně jinde, než tomu bylo před 20-30 lety. Každý sport je globalizovaný, dere se kupředu s pomocí financí a hlavně své popularity.



Basketbal je kolektivní hra, která za posledních 20 let zažila mezi všemi sporty asi největší boom. Dream Team v roce 1992 nastartoval basketbalovou horečku po celém světě a NBA tohoto momentu skvěle využila ke svému marketingu. Evropské země jako Španělsko, Itálie, Francie, Německo, Turecko nebo i balkánské a pobaltské státy tohoto trendu rovněž využily a dostaly se do kontinentální, respektive světové špičky. Rozdělení bývalé Jugoslávie a Sovětského svazu pouze rozšířilo pole účastníků a tím se ztížila šance na úspěch zemí, mezi něž patří i Česká republika.

Právě do Česka se zmíněná horečka moc nedostala. Ano, měli jsme možnost sledovat pár utkání Dream Teamu v Barceloně nebo vidět "Zápas měsíce v NBA". Jednou za měsíc!!! (Já byl bystrý a nahrál si veškeré přenosy na video. Tak jsem si je později mohl ohrávat třeba tisíckrát.)

V dnešní době internetu už dostupnost sledování světového elitního basketbalu není problémem, člověk může najít téměř cokoliv. V roce 1993 tomu ovšem takhle nebylo a právě v té době jsme jako jedna z lepších basketbalových (v mužské kategorii, připomínám) zemí zaspali.

Rozdělení Československa právě v tomto období našemu basketbalu taky nepomohlo. Přece jen "nás" bylo od roku 1993 o 5 milionů méně. Nadmíru nadupané týmy Jugoslávie a Sovětského svazu "vytvořily" 10 dalších konkurenčních celků, Česko a Slovensko naopak výrazně oslabilo.



Když se podívám zpětně na uplynulé období, jako samostatný český stát jsme byli na ME pouze dvakrát z deseti evropských šampionátů (letos se ta statistika zlepší na 3 z 11). Pamatuju si, že jsme několikrát byli velmi blízko postupu na závěrečný turnaj a chybělo opravdu málo. Většinou jsme nebyli úplně kompletní, což jsme si ale jako malá země nemohli dovolit. Kdybychom se v roce 1993 nerozdělili, naše šance na úspěch by byla určitě větší.

Teď se dostávám ke druhé a závažnější části problému: financím ve sportu. Stát po nastolení demokracie a rozdělení Československa sport doslova bral na hůl, střediska vrcholového sportu zanikla a drtivá většina sportovců v Čechách měla amatérský nebo poloprofesionální status.

Nevím, jak to bylo u fotbalistů nebo hokejistů, ale v basketbale i naši top hráči měli nějakou vedlejší práci nebo činnost. Jenom pár šťastných si basketbalem mohla relativně vydělat - na nový dům nebo pěkné auto. Po skončení kariéry však byli nuceni si hned hledat práci. V tomto ohledu měli zase velkou výhodu poloprofesionálové a naopak trpěli ti, co basketbalu dávali všechno svoje úsilí a čas, a nemysleli na pověstná zadní vrátka.

Mládež: můj návrh

Práce s mládeží pokulhává již od doby, kterou sám pamatuju. Naším hlavním problémem je nedostatek kvalitních mládežnických trenérů, což se bez finanční podpory státu nebo sponzorů nevyřeší. Nacházíme se v ekonomické recesi a do příštích let to nevidím moc růžově.

Když jsem začínal s basketem a ve 14 letech se poprvé dostal do reprezentace kadetů, tak o mně téměř nikdo (mimo severní Čechy)  nevěděl. Můj bývalý  trenér z České Lípy, pan Potměšil, musel zavolat na ČBF, že má talentovaného hráče, aby "se na něj aspoň mrkli" (a to prý na něj koukali jako na blázna, že někdo z České Lípy by mohl mít na reprezentaci). Nebýt jeho, bůhví, jestli bych se dostal mezi elitu již v mládežnických kategoriích. A určitě bych o dva roky později nehrál v naší první lize mužů.

V současné situaci vidím asi jako nejlepší a nejreálnější řešení následující:

Každý účastník Mattoni NBL by měl mít minimálně čtyři týmy v mládežnických kategoriích, počínaje U14. Každé družstvo by ČBF (nebo stát) klubu dotovala určitou stanovenou částkou. A ty by musela směřovat přímo do juniorských kategorií.

Každý A-tým by musel mít ve svém 12členném kádru aspoň 3 odchovance (toto číslo bych v dalších letech zvyšoval třeba až na 5). Vím, že některé kluby (nejlepším příkladem je asi USK) to již úspěšně praktikují, ale je to pro ně finančně velmi náročné. Utáhnout mládežnické kategorie a k tomu mít konkurenceschopný A-tým dospělých je v současné situaci téměř nemožné. Tedy bez státní pomoci.



Kdyby se něco podobného podařilo, mohli bychom mít juniorské ligy složené ze zástupců stejných klubů, jaké hrají Mattoni NBL. Mluvíme teď o 12 družstvech na každý ročník, minimálně tedy 48 mládežnických celcích. To znamená, že by bylo minimálně 48 trenérů, kteří by za svou práci byli placeni a fungovali na poloprofesionální bázi.

S mládežnickou infrastrukturou by popularita klubu a hlavně jeho A-týmu šla nahoru. Tyto týmy by k sobě vázaly všechen talent z okolí a v tomto ohledu by bylo jednodušší, kdyby města jako Brno nebo Plzeň měla v Mattoni NBL zastoupení. Menší města by v tomto směru nebyla ideální.

Ve španělské ACB drtivá většina týmů má svoje mládežnické celky, které bojují mezi sebou o titul. Badalona, Barca, Real Madrid, Unicaja Malaga nebo Estudiantes Madrid patří mezi ty nejsilnější. Tyto kluby si zakládají na mládeži a hlavně Joventut Badalona produkuje hráče pro ACB.

Tento projekt by garantoval určitou kvalitu práce s mládeží, její pokračování a hlavně přechod z dorosteneckých soutěží mezi dospělé. Takový podnět ale musí přijít shora, protože filozofie "každý na vlastní pěst" nás nikam dopředu neposune.

Naše basketbalová historie

Další velký nedostatek v našem basketbalu vidím v naprosté ignoraci naší historie. I když se jedná o historii československou, hráči jako Kamil Brabenec, Stanislav Kropilák, Jiří Okáč, Zdeněk Böhm, Vlastimil Havlík, Jaroslav Skála, Juraj Žuffa, Otto Matický, Peter Rajniak, Igor Vraniak, Vladimír Vyoral, Leoš Krejčí a kouč Pavel Petera - tedy stříbrní medailisté z roku 1985 -, by měli být trvalou součástí povědomí o našem basketbalu.

Ano, za dva roky to bude od onoho stříbrného ME už 30 let, ale mně to jako dávná minulost nepřijde. Vždyť jsem si proti šesti hráčům tehdejšího týmu ještě sám zahrál!!! Napadá mě, že by bylo zajímavé vyzkoušet členy současné reprezentace, aby tyhle stříbrné medailisty z roku 1985 vyjmenovali (samozřejmě bez pomoci Googlu).

Jistě, v roce 1985 byl jenom jeden tým Sovětského svazu a jeden celek Jugoslávie. Po rozpadu těchto dvou basketbalových velmocí vznikla spousta nových reprezentací. Jen pro zajímavost, na letošním ME jich bude ve Slovinsku 11 z 24 účastníků! Jsou to Srbsko, Chorvatsko, Slovinsko, Černá Hora, Bosna a Hercegovina, Makedonie, Rusko, Litva, Lotyšsko, Ukrajina, Gruzie).



Ale zpět k historickému povědomí: když se podíváme třeba na Španělsko, které v roce 1985 skončilo čtvrté (v semifinále prohrálo právě s Československem), tak v tom týmu figurují samá velká jména: Juan Antonio San Epifanio, Jordi Villacampa, Fernando Martín, Candido "Chicho" Sibilio, Andrés Jiménez, Fernando Romay, Joaquim Costa, Josep Maria Margall. To jsou hráči, jejichž jména mají ve Španělsku i dnes stejný zvuk jako současní velikáni typu Gasolů, Navarra, Rubia nebo Fernandeze.

Jen jako zajímavost uvádím, že ani jeden ze stříbrných členů československého výběru nemá na Wikipedii samostatný odkaz.

Další zajímavá věc je, že ani jeden z našich hráčů nebyl zařazen do nejlepší pětky onoho turnaje z roku 1985 (tvořili ji Valters, Dražen Petrovič, Schrempf, Martin, Sabonis), což ukazuje na silné týmové pojetí hry československého mužstva.

Právě All-Star muži z ME v Německu mají ve svých zemích neuvěřitelný status. Valters je legendou Lotyšska, všichni dobře známe giganta z Litvy Sabonise, Dražen Petrovič zůstává doslova basketbalovým bohem nejen pro Chorvaty, ale i pro ostatní země bývalé Jugoslávie. Fernando Martín byl španělským průkopníkem v NBA (shodou okolností stejně jako Petrovič zemřel při autonehodě) a Detlef Schrempf byl vlastně prvním Evropanem, který měl vynikající (a hlavně kompletní) kariéru v nejlepší lize světa a vydláždil cestu pro Dirka Nowitzkiho.

Nevidím důvod, proč bychom neměli mít svého Sabonise nebo Petroviče v hráčích, jakými byli Brabenec nebo Kropilák. Ti sice nedosáhli tak vysoko a daleko jako jejich známější protivníci, ale pro náš malý národ by měli mít stejný význam jako Sabonis pro třímilionovou Litvu nebo Petrovič pro čtyřmilionové Chorvatsko.

Proto si cením práce Jakuba Bažanta, který dává dohromady historii československého basketbalu. Mně osobně tu zmapování této části naší historie chybí a budu se snažit v tomto směru také trochu přispět.

Stav přítomný

Naše mužská reprezentace se dostala zpět mezi kontinentální elitu, kam bezesporu patří. Myslím, že by naše účast mezi 24 nejlepšími týmy Evropy měla být určitým standardem do budoucna se snahou snažit se zlepšovat umístění na turnaji. K tomu však potřebujeme lepší a hlavně vyrovnanější základnu českých hráčů.



Momentálně máme v týmu hráče ročníků ´80 a ´82 (Welsch, já a Benda) a pak hráče ročníku ´90 (Jelínek, Satoranský, Veselý, Balvín a Kudláček). Náš veliký problém je v tom, že mezi ročníky ´83 až ´89 (plných sedm) je momentálně jenom Pumprla na evropské úrovni. Právě tyto ročníky by přitom měly být nyní v nejlepších letech (věkem a zkušenostmi) a reprezentace by se o ně měla opírat.

Například Řekové teď zažívají obdobný problém. Samozřejmě každá země má své silné a slabé ročníky, ale jeden hráč za sedm let je hrozně málo.

Střídavé úspěchy juniorských reprezentací nám dávají optimismus do budoucna. Otázkou však bude, jestli se tito hráči dostanou na evropskou úroveň v mužské kategorii, a pak samozřejmě i to, jestli všichni budou reprezentovat. Pak teprve můžeme pomýšlet na pravidelnou účast na mistrostvích Evropy a boj o lepší umístění (taky musíme brát v potaz, že se od roku 2017 bude ME hrát pouze jednou za 4 roky a potom by každá neúčast na mistroství bolela dvojnásobně).

Klubová situace: Nymburk a ti ostatní

Naše situace v Mattoni NBL je momentálně nevyrovnaná. Nymburk nemá v lize konkurenci a zatím se nenašel nikdo, kdo by mohl tento klub napodobit. Myslím, že by bylo skvělé mít v lize dva týmy, které bojují o Euroligu a jsou pravidelnými účastníky Eurocupu. Něco jako USK Praha a IMOS Brno v ženské lize, Žalgiris a Lietuvos Rytas v Litvě nebo Panathinaikos a Olympiacos v Řecku.

Řešení je jednoduché: peníze (nemusí být velké, ale musí být stabilní).

Než se tak stane, bude Nymburk dominovat domácí scéně ala Maccabi Tel Aviv v Izraeli. Teď musíme být ovšem rádi, že máme aspoň jedno pravidelné zastoupení na evropské klubové úrovni.


Zdraví vás
Luboš Bartoň