Američanovo syrské dobrodružství skončilo v dluzích

Američtí basketbaloví světoběžníci jsou roztroušení skutečně po celém světě, některá angažmá jsou pak pro ně vpravdě exotická. A přicházejí naprosto náhodně. K jednomu takovému se dostal Sanni Ojibara. Osud ho zavál až na Střední Východ.

Jde o muže narozeného již ve Spojených státech, ale rodiče pocházejí z Nigérie. Narostl brzy na 191 centimetrů a ve své vlasti to dotáhl až do univerzitního týmu New Jersey City. V roce 2005 se ocitl před otázkou, kam se vrtne. V NBA o něj nestáli a žádná z menších regionálních lig mu nevoněla.

Dostal se tedy do Argentiny, ale postupně se ocitl až v tamní druhé lize. Když tam loni pro něj sezona záhy skončila, vrátil se domů do Irvingtonu. Jak sám přiznal, uvažoval o nějaké příležitostné práci, protože v jihoamerické zemi si vydělal na dobrý život, ale nezajistil se do budoucna.

Náhoda tomu chtěla a objevila se nabídka ze Sýrie. "Řekl jsem si - proč ne? Basketbal je všude stejný." Ale později poznal, že všude jsou stejné i problémy kolem profesionálního sportu. Musí na něj být dost peněz.

"Prvním, co mě překvapilo, byla pomalost. Bydlel jsem ve městě Hamá. Večer se tam vůbec nic nedělo, nepoznal jsem tam pomalu žádný pohyb," uvedl Američan. Kdo ví, jestli mu někdo pověděl o událostech, známých v arabském světě jako Hamáský masakr, při němž v roce 1982 zabily jednotky vyslané prezidentem Háfizem Assadem tisícovku odbojných sunnitských muslimů...

Pomalost byla vůbec dominantním jevem, který provázel celé angažmá sedmadvacetiletého basketbalisty. "V Argentině jsem byl zvyklý na vysoké tempo a agresivitu. V Sýrii se všechno odehrávalo pokaždé jen na polovině hřiště a mnohem pomaleji," všiml si Ojibara.

Zvláštností bylo, že většinou trénoval individuálně, nebo sám s trenérem. Protože jinak neměl co dělat, zaplnil si den samým pohybem. Tak obyvkle absolvoval následující program:

Ráno - tříkilometrový běh, posilovna, 500 střel z jumpu. Dopoledne: bazén nebo doplňková cvičení. Odpoledne: basketbalový trénink pod odborným dohledem, kondiční cvičení, dalších 500 střel na koš. Společný trénink byl jen někdy a nepravidelně.

Za celou dobu svého pobytu v Sýrii poznal Sanni jen jednoho muže, s nímž mohl hovořit anglicky. "Šadi Abú Sara mi moc pomohl. Spolu se mnou to byl pro náš tým další důležitý hráč.

Nawaeer, v jehož dresu nastupoval, byl ambiciózní a vcelku úspěšný tým. Než došly peníze. "Musel jsem skončit, protože se mi začaly opožďovat výplaty," vysvětlil Ojibara. Neměl u sebe nikoho, kdo by mu v neznámém prostředí pomohl vymoci dluh, a tak se sbalil a vrátil se do New Jersey ve zhruba stejné finanční situaci, v jaké několik měsíců předtím odlétal. Alespoň se vyhnul nové vlně nepokojů a krveprolití.

Svého dobrodružství nelituje. "Rozhodně jsem se tam zlepšil, měl jsem čas se věnovat své hře. A poznal jsem, že na sobě musím pracovat komplexně, nevěnovat se jen té činnosti, která mi zrovna nejde."

Kde bude Ojibara hrát příště, k tomu nejsou volně dostupné informace. V každém případě jeho interview pro server latinbasket.com skončil netradičně. Místo aby reportér poděkoval za odpovědi, jako první přispěchal s poděkováním sám Ojibara za to, že se našel někdo, kdo se uvolil dávat mu otázky.