Klanící se samuraj, odpadlík i lovec života

INTERVIEW S PATRIKEM AUDOU V KOMPLETNÍM ZNĚNÍ Když v nejmenovaných jokohamských lázních nicnetušící návštěvník zmerčí jeho svaly hrající figuru s pažemi kompletně pokrytými věčnými obrazy, musí jej nejspíš považovat za člena některé z místních buněk obávané jakuzy. Sžíravý pohled, nebo dokonce verbální odsudek však ještě za rok a půl v zemi vycházejícího slunce nezažil. Zřejmě i proto, že právě v tomhle „onsenu”, jak se v Japonsku populárním lázním říká, mají tvrďáci s "kérkami" ke vstupu udělenou výjimku od sponzora jokohamských Korzárů. To ale jinak není ani trochu běžné. A on to dobře ví.

I když v obvyklém provozu vystupuje a mluví jako ten největší sympaťák, i on se sem tam umí pořádně rozohnit, až lítají třísky. A je z toho hned dvouzápasový distanc, byť schytat takovou „paletu” za podobný prohřešek by vám v Evropě přišlo jako poměrně přísný trest. Jak ale praví staré moudro, jiný kraj - jiný mrav. I Patrik Auda se tak už naučil místo podávání rukou při pozdravu klanět. A jedna z jeho top promluv v japonštině zní: „Děkujeme vám, že jste dnes přišli”.

V následujícím rozhovoru bude o svých zkušenostech z ohromného přístavního města hovořit velmi podrobně a nastaví tak zrcadlo životu v končinách, kde drtivá většina tuzemců pobývala jen prostřednictvím akčních filmů. Ostatně i zkušený reprezentační power forward za rok a půl na žádného krajana v téměř čtyřmilionovém městě nenarazil.



Patriku, jak vypadaly vaše japonské Vánoce?
Tady se moc neslaví (křesťanství je v zemi okrajovým náboženstvím - pozn.), takže v sobotu a neděli 25. a 26. prosince jsme normálně hráli. A na Štědrý den byl trénink. Já si akorát na oběd koupil smaženou rybu a bramborový salát, což se tu dá sehnat. Takže to byl můj vánoční oběd. Pak jsem zavolal domů rodičům, abych jim popřál a slyšel je. A to bylo asi tak všechno. Tím, že nejsem v Česku, jsem vánoční atmosféru moc neprožíval, navíc v Japonsku se ani venku nedalo poznat, že nějaké Vánoce byly.

Aspoň počasí trochu vánoční bylo?
Před svátky jsme tu měli slunečno, mezi dvanácti a sedmnácti stupni. Takový pěkný podzim, stejně jako loni. Kolem Tokia a Jokohamy to tak ale bývá, nejmíň bývá pět stupňů, ale spíš kolem deseti. Když jsme ale nedávno hráli v Hokkaidu, které leží v nejsevernější části země, tam už byla zima i s trochou sněhu. A třeba loni tam měli i minus deset.

V zemi žijete rok a půl, co už jste stihl převzít z japonských zvyků a kultury?
Já si už na některé věci zvykl jako by automaticky, že mi ani nepřijdou rozdílné. Možná jedna taková věc je japonské uklánění. Kamkoli člověk přijde, nebo když potká nové lidi, všichni se vždycky ukloní. Moc se naopak při pozdravu nepodávají ruce. A já se na to snažím adaptovat.

A co váš samurajský šátek, který jste jeden čas nosil i při zápasech?
Je fakt, že loni jsem nosil takovou zavazovací čelenku, říká se jí tu hachimaki. Bylo to i celkem vtipný. Předloni v létě jsem začínal mít už trochu delší vlasy a koupil si ty čelenky, že je budu na zápasy nosit. To jsem ale ještě nevěděl, že do Japonska odejdu hrát. Počítal jsem s dalším rokem ve Francii. Nakonec to ale vyšlo a já nosil zavazovací čelenky i na zápasy. Je to typická japonská věc, fanouškům se to tu hrozně líbilo a mně přišlo super, že to byla vlastně shoda náhod. Bohužel ale FIBA po minulé sezoně změnila pravidla a letos se to v žádných soutěžích po světě při zápasech nesmí nosit, takže na olympiádě už jsem v takové čelence hrát nemohl. Nevím ani, jaký tam byl důvod. Přitom loni jsem s tím neměl žádné problémy.



Jaké je vaše nejoblíbenější japonské jídlo?
Mám jich hodně. Asijskou kuchyni, od čínské přes thajskou až třeba po tu japonskou, jsem měl rád vždycky. Číslem 1 je suši a pak mám rád třeba okonomiyaki, což jsou placky z těsta a z vajíček, může se do toho přidat i maso nebo mořské plody. Dělá se to na grilu nebo na velké pánvi a polévá se to různými omáčkami. Je to další typické japonské jídlo.

Na kolika jste nyní japonských výrazech a větách?
Pomalu se začínám učit, spíš sám. Hodně mi pomáhá i náš týmový překladatel. Vesměs jsou to slova, nebo krátké fráze, ani ne moc gramatika. Už poskládám i nějaké věty, co využiju v každodenním životě. Když se mě zeptá prodavačka v obchodě, nebo když potřebuju říct v taxíku, kam jedu. Takže čísla, dny v týdnu a podobné už znám. Možná už to bude kolem stovky slov.

Jak zní vaše nejsložitější věta?
Jednou z posledních delších vět byla „Děkuji vám, že jste dnes přišli” (v japonštině Patrik větu vystřihne bez zaváhání). To se hodí, když jsme po zápase v kontaktu s fanoušky.

Jak se řekne třeba pivo?
Pivo je beer. Některá slova jsou tu převzatá a můžou se běžně používat.

Můžete si jako tým po zápase nějaké beer či dvě dát i vy, hráči?
Pivo i alkohol jsou tu celkově oblíbené. Mají i několik známých značek, které jsou dobré, a pivo je tu poměrně populární (mimochodem - českou jedničku Plzeňský Prazdroj má už téměř pět let v rukou japonský gigant Asahi - pozn.). Na týmových akcích, kde jsou i trenéři, se alkohol nikdy nepodává, ale když jdeme sami, tedy jen hráči, tak si i to pivo dát můžeme. Hodně populární tu je i takzvaný highball, což je whiska se sodou a ledem.
 

V týmu máte prý při zápasech či trénincích až dva překladatele. Moc japonských hráčů tedy anglicky nemluví plynně?
Tuhle sezonu máme jen jednoho tlumočníka. Z domácích hráčů jsou dva, kteří jsou jen poloviční Japonci, a ti umějí anglicky. A z ryzích Japonců tak dva mluví opravdu dobře a ostatní minimálně, spíš jen základní věci. Na hřišti s tím problém nemíváme, ale na dlouhé konverzace to není. Takže když je nějaká společná akce, ten tlumočník jde s námi. Je jen o tok starší než já a je to už náš kamarád.

Už máte v hlavě seznam věcí, které byste si jednou z Japonska rád odvezl? Jako samurajský meč nebo kimono...
Vysněný dárek ještě nemám. Ale už loni v létě před odjezdem domů jsem od fanoušků dostal nějaké dárky, většinou skládací vějíře, které jsou tu hodně populární a tradiční. Většina má i nějaký barevný motiv.

Je už v této sezoně víc interakcí s fanoušky po zápasech?
Není to ještě jako za normální situace, pořád určitá omezení jsou a tolik se s fanoušky nepotkáváme. Bylo pár týmových akcí, které ale byly množstevně omezené. Přes sociální sítě nám nicméně fanoušci vyjadřují velkou podporu, kterou dávají najevo i kupováním týmových předmětů, dresů nebo klíčenek a pak ty fotky různě sdílejí. I to ten vztah vytváří, i když se nemůžeme vidět napřímo.

Na čem všem už jste byl vyobrazen?
Nejčastěji jsou to dresy, pak klíčenky s podobiznami, hodně se prodávají i malé ručníky se jmény a čísly hráčů a fanoušci to pak nosí na zápasy a mávají s tím. Letos se dělaly i malí plyšoví medvídci v dresu a každý měl jméno některého hráče, což bylo pěkné. A s lidmi z klubu jsme připravovali i speciální kolekci triček, na kterých jsem já. Mělo by to být venku teď po Novém roce.

Na YouTube už jste vystupoval i v jedné kulinářské show a cosi tam vařil....
To jsme před sezonou natáčeli pár videí s produkty našich sponzorů a pak se to promítá hlavně v hale. A tohle byla nějaká místní show o vaření a my vždycky po dvou hráčích natáčeli různá jídla.
 

Vy sám si už uvaříte hodně chodů?
Za ty roky, co hraju profesionálně, už jsem se naučil celkem slušně vařit. A velkou většinu jídel si dělám sám. Jen občas zajdu do restaurace, tak jednou dvakrát týdně.

Jaké jsou japonské fanynky? I ony jsou spíš uměřené, nebo dokážou být i poněkud náklonnější?
Tím, jak tu lidi vystupují s respektem k ostatním, tak je to v rámci té podpory týmu. Takže žádné zamilované vzkazy a podobně (směje se). Po každém zápase jsem třeba na deseti dvaceti fotkách ze zápasu označený na Instagramu, ale jsou to holky i kluci. Nic víc v tom není.

Existuje v Japonsku něco jako „kotel”?
(smích) To vůbec. Atmosféra na zápasech je tu jiná než v Evropě. Nevím, jestli to je covidem, nebo i normálně, ale nikdo nekřičí, vlastně se jen tleská. Není slyšet nikoho hulákat, žádné bubny a podobně. Někdy je i úplné ticho, což je celkem zvláštní. Taková je ale jejich nátura.

Takže i když vás rozhodčí „řežou jako žito”, nikdo se za vás nepostaví...
V podstatě to tak je, nikdo na ně určitě nezařve.

Na jakých číslech se pohybují vaše domácí návštěvy?
Nevím, jestli bylo vždy plno, naše hala má kapacitu kolem pěti tisíc, ale kvůli covidu je to stažené zhruba na dva, což na některých zápasech bylo. A jindy se to blíží té maximální povolené kapacitě.



Covid je aktuálně pod kontrolou?
Řekl bych že jo. Všechno funguje normálně, jen na sport jsou omezené kapacity. A pořád se uvnitř musí nosit roušky. Třeba v taxíku je i plastová folie mezi předními a zadními sedadly. Fólie bývají i v restauracích, ale jinak nic zvláštního.

Vy v Japonsku nevynikáte jen výškou a blonďatou hlavou, ale i svými komplet potetovanými pažemi. Ani v úvodu vašeho angažmá to v klubu nebylo téma? Vzpomínám, jak ústecký Ladislav Pecka při svém asi půlročním angažmá v nižší japonské soutěži musel svého času nosit při zápasech rukávy, protože tetování je v zemi historicky spojováno hlavně s podsvětím....
Možná to dřív bylo jiné, ale teď není žádný problém. V lize je několik cizinců s tetováními a nikdo to neřeší.

A mimo basketbalové haly už jste své potetované ruce někde odhalil?
Zjistil jsem, že asi sto metrů od mého bytu je takzvaný onsen, což jsou klasické japonské horké lázně, které jsou po celé zemi hodně populární záležitostí. Jsou tam horké vířivky, vany s ledovou vodou, sauna, někdy je to i venku a ve většině je zákaz vstupu s tetováním. Naštěstí ten onsen u mě je jedním z našich sponzorů, takže tam celý tým můžeme chodit zadarmo a zároveň se tam smí i s tetováním. Je to spíš na okraji města a kolikrát tam vidím i chlapy, co mají celá záda nebo obě ruce potetované, což vypadá, že jsou z nějaké místní jakuzy. A je to takové srandovní. Jde taky o jediné podobné místo, kde jsem byl, protože do spousty podobných zařízení mám vstup zakázán.

Když jste v onsenu vy, dívá se na vás ostatní osazenstvo poněkud příkřeji?
To vůbec. Většinou jsou tam starší páni a koukají spíš, že jsem tak vysoký. Hodně z nich navíc ví, že tam chodíme jako basketbalisti, takže odsudky nebo ošklivé pohledy jsem ještě nezažil.  

Už dřív jste řekl, že teprve v létě před vaším příchodem do Japonska bylo tetování v zemi legalizované. Vážně až tak pozdě?
Já jsem četl článek, že byly legalizovány tetovací salony, kde se to smělo oficiálně provozovat. Dřív to prý bylo tak, že mohli tetovat jen lidi dokonce s nějakým doktorským titulem. Proto se to moc nedělalo, nebo jen pokoutně, nelegálně. Až předloni v létě to bylo povolené , že může tetovat prakticky kdokoli. Osobně jsem ale žádný salon ještě nenavštívil. (o šířeji legalizováném tetování rozhodl v září 2020 Nejvyšší soud, dříve byly za nelegální tetování vynášeny pokuty v řádu i desítek tisíc korun - pozn.)

Zajímavostí je, že vaši jokohamští příznivci fandili vám i národnímu týmu i během olympijské kvalifikace. Jak velká tahle podpora byla?
Těch lidí bylo opravdu hodně, na Instagramu, Facebooku i na Twitteru, fandové mi psali i označovali v různých komentářích. Fandili mně i celému týmu a už od Kanady nám přáli, abychom se do Tokia dostali a někteří mi psali, že se dívali i na naše zápasy na olympiádě. Pro mě to bylo něco neuvěřitelného, že Japonci fandí nám, Čechům, a byl jsem za to hrozně rád. Spousta fanoušků Jokohamy si toho fakt váží, že měli někoho na olympiádě. Během Her to bylo ještě výraznější, kdy mi někteří psali, jak jsou smutní, že na naše zápasy nemůžou přijít osobně.

Dalo se vůbec při olympiádě něco z Japonska jako takového zažít?
Na jednu stranu mě trochu mrzelo, že se nemůžeme podívat ven, zvlášť v Tokiu, kde už to trochu znám, a mohl bych hodně zajímavého z města klukům ukázat. Je to úplně jiný svět než známe z Evropy. Pořád jsme ale byli na olympiádě a pro nás to byla první akce, která nebyla jen basketbalová, ale týkala se celého sportu. A my najednou tvořili tým se všemi českými sportovci a měli šanci se s nimi víc skamarádit a poznat, jak to chodí v jiných sportech a něco se i přiučit. A celkově jsme tam měli hrozně super partu, oslavovali ve vesnici české medaile a atmosféra tam byla úplně jiná, než když jde o čistě basketbalovou akci. Byla to super životní zkušenost.

Došlo i na osobnější hovory?
Já se bavil s (vítězkou tenisového Roland Garros 2021) Bárou Krejčíkovou, oba jsme mimochodem rodáci z Ivančic. Věděli jsme o sobě už dřív, protože můj nejlepší kamarád z Brna dělá kondičního trenéra a jedno léto trénoval i Báru. A na olympiádě jsme se konečně mohli seznámit i osobně.

Při olympijském turnaji jste byli vlastně prvními Čechy, kteří mohli nastoupit proti tak nabité americké sestavě z NBA. Vážíte si toho hodně?
Jo, to je pravda a je to na celý život. Mně se ale víc než všechny hvězdy na tom zápase líbilo něco jiného. Už při rozcvičování, kde byli na půlce všichni možní televizní komentátoři, jsem tam stál a najednou koukám, že jedním z těch komentátorů je i Vince Carter. Pro mě to byl jeden z nejoblíbenějších hráčů vůbec, takže to, že mohl sledovat a komentovat náš zápas, byl pro mě hrozně vzácný moment.

Chovali se japonští organizátoři a dobrovolníci, jak jste vy sám zvyklý, nebo bylo někdy poznat, že leckdo olympiádu za dané situace v zemi nemusel chtít?
Tohle nedokážu přesně říct, protože spoustu věcí za nás řešili jiní. Podle mě se Japonci vždycky snaží být nápomocní, musí to nicméně být v rámci daných pravidel. Hodně dají na to, co je psáno, a když se to má nějak udělat, není cesty, jak to obejít. V tomhle jsou precizní.

Vy jste byl v Japonsku i v období těsně před olympiádou. Jak vážně podle vás hrozilo, že by se ani napodruhé neuskutečnila a byla zrušena?
Mně přišlo hodně zajímavé, že celý rok jsem nikde neviděl, že by se o olympiádě mluvilo, že by byla v televizi, žádné zprávy nebo upoutávky, aby se na to lidi těšili. A ty informace byly všelijaké, že to určitě bude, i určitě nebude. Sám jsem nevěděl, čemu věřit, a podle zavřených hranic, kdy sem nesměl vůbec nikdo, jsem si v situaci, kdy jsem na začátku května odlétal domů, říkal: „Tak to nevím, jak to budou chtít udělat. Celý rok všechno zavřené a najednou sem pustí iks tisíc lidí jen tak?” To mi nedávalo smysl a netušil jsem, jak to dopadne. Nakonec to ale bylo zvládnuté naprosto super. Po pravdě si myslím, že i přes ty různé zprávy to v žádný moment nebylo tak vážné, že by hrozilo zrušení Her. A pokud jde o lidi, přišli mi takoví neutrální, ve stylu, když to bude, tak to bude, a když ne, tak ne. Oni nejsou takoví, že by dávali veřejně najevo, že něco nechtějí a šli by demonstrovat jako my v Evropě. Když se řekne, že něco nějak bude, tak všichni řeknou OK a moc se neremcá.



Už jste zažil i nějaké akce mimo basket, jako sumo, judo nebo zábavní show?
Ještě ne. Loni jsem chtěl, ale hodně toho bylo kvůli covidu zrušeného. Třeba jsem chtěl do Tokia na mezinárodní autosalon, ale i ten zrušili a udělali ho jen virtuálně. V Japonsku je hodně populární auto tunning a všelijaké úpravy aut a dělají se různé srazy. Už jsem si na Instagramu našel i jedno místo mezi Jokohamou a Tokiem, kde skoro každý víkend na velkém parkovišti srazy bývají. Tam se určitě chystám. A i na to sumo bych se rád podíval.

Jste aktuálně jediným Čechem v Jokohamě?
Myslím, že jo. Na nikoho dalšího jsem nenarazil.

Jaký Čech je podle vás v zemi nejpopulárnější? Bude to i díky judu a olympiádě Lukáš Krpálek?
Může to tak být, ale hodně lidí tu zná spíš Pavla Nedvěda, nebo třeba Kollera, Rosického, Čecha, tedy ty nejznámější fotbalisty. A po pravdě, na Lukáše Krpálka se mě nikdo ptal. Spíš na ty fotbalisty.
 

Už za sebou máte i české derby s Ondřejem Balvínem, což by se ještě nedávno zdálo jako absolutní sci-fi. Jaké bylo?
Super. Byl to hodně dobrý zápas, pro nás určitě těžký. V pár situacích jsme se s Ondrou i bránili. Gunma vyhrála, protože měla lepší střelbu za tři. Těším se i na další vzájemné zápasy. Ondrovi jsem už před příchodem předával co nejvíc informací o lize. U něj v týmu je situace o něco odlišná, protože hodně mužstev má tři cizince, většinou pivoty, kteří se na hřišti střídají. Oni ale mají i jedno americké křídlo s japonským pasem, což je jejich nejlepší hráč, a je to na něm hodně postavené. Proto hrají trochu jinak, ale Ondra si na to zvykl dobře.

Váš tým se v létě změnil hodně?
Hlavně přišel nový trenér. Ze čtyř cizinců se změnil jeden a z domácích hráčů tři nebo čtyři. Jádro tak zůstalo a bylo super, že oproti loňsku, kdy já, jeden další Američan i trenér jsme přiletěli až po začátku sezony a neměli jsme žádný čas na přípravu, už teď byla příprava celý měsíc a půl, což nám pomohlo. Velké cíle nemáme, ale po loňských 19 výhrách (z 59 zápasů), což byl rekord klubu, bychom rádi aspoň dvacet.

Vy atakujete první desítku mezi střelci, jak velká věc to pro vás je?
Nečekal bych to a jsem za to rád. Na druhou stranu to pro mě není nějak důležité. Jsem rád za minuty, které mám, a snažím se v nich týmu co nejvíc pomoct. Už jsem jedním z klíčových hráčů, který body musí dát, abychom měli šanci na výhru.

Na vás je zajímavé, že už jste prošel spoustou lig, včetně těch nejlepších. Zkusil jste ACB, Itálii, Francii nebo Polsko a víceméně všude jste se dokázal prosazovat dvojciferně. Čím to, že jste tak adaptabilní na různé styly basketbalu?
Já se vždycky snažím najít nějaký způsob, jak být užitečný, něco, co mi bude vyhovovat. Velkou roli hraje i herní systém týmu. Třeba v Jokohamě i ve Francii jsme hráli týmově, což mi vyhovovalo, trenér po mně nechtěl věci, kde bych se necítil dobře. Hledám prostě cesty, jak být užitečný.



Jde tuzemskému publiku přiblížit, na kolik si přijdou největší americké hvězdy v japonské B-League?
Může to být pět set nebo sedm set tisíc dolarů na sezonu, říká se, že někdo má snad i milion. Dokonce i jeden z nejlepších Japonců. To jsem ale jen zaslechl.

Jaký je zájem médií o ligu?
Právě že moc ne a docela mě to zarazilo. Po zápasech i během roku mi přijde, že se prakticky rozhovory nedělají. Po zápase bývá tisková konference, která se dělá online, takže sedíme u počítače a pár novinářů se ptá na dálku. Jsou tam ale jeden dva nebo tři. A bývá to krátké. To za léto s nároďákem jsem udělal víc rozhovorů než tady za dvě sezony.

Prý byla ve hře účast vás a Ondřeje Balvína v listopadovém okně světové kvalifikace, jak blízko to bylo?
Bavili jsme se o tom a bylo to celkem blízko. Celou dobu šlo o to, že v Japonsku byla nastavená 14denní karanténa po návratu a uteklo by nám tak dost zápasů (liga se hraje vždy dvakrát o víkendu a běžné jsou tři zápasy týdně - pozn.). Během listopadu se to ale snížilo na deset dní a pak se mluvilo o třech. A to už jsme si říkali, že bychom to mohli stihnout. Nevím, jestli to nakonec bylo schválené na úrovni vlády, ale liga pak řekla, že i po snížení karantény na tři dny nenechají hráče trénovat a hrát zápasy po dobu deseti dnů. A tím to celé padlo.

A před Vánocemi jste se stal v B-League i zlým mužem...
(lehce se usměje) Je to pravda. Stal jsem se takovým „odpadlíkem”.



Co se stalo?
Hráli jsme zápas v Hokkaidu a přišlo mi, že tam byly nějaké nefér výroky rozhodčích vůči nám a v jeden moment už jsem toho měl docela dost, takže když jsem po jednom zákroku spadl kamsi do reklamy, při vstávání jsem do ní lehce kopnul a dostal za to stopku na dva zápasy. Ale až dodatečně. V utkání jsem schytal jen technickou chybu, normálně jsem dohrál, ale pak se ozvali z vedení ligy, že to takhle posoudili.

Mělo vliv, kdo na té reklamě byl?
Asi jo, asi to byl nějaký významný sponzor. Tady v Japonsku jsou navíc ve všem takoví konzervativní, poslušní a málo věcí se tu odpouští.

Byl jste na koberečku i v rámci klubu?
To ne. Hned jsem se o tom ale bavil s trenérem i týmovým manažerem, kteří jako bývalí hráči se mnou soucítili, ale taky jsme mluvili o tom, že jsem důležitou součástí týmu, mám nějaké zkušenosti a takové věci by se už neměly stávat. S tím jsem samozřejmě souhlasil a budu si na to dávat větší pozor.

Je v japonské lize stran nastaveného metru velký rozdíl hrát doma a venku, anebo se liší zápas od zápasu vůbec?
Z mého pohledu ty rozdíly doma a venku vidím. A ještě si myslím, že záleží i na tom, jaké jsou to týmy. Pro některé, co hrají výš, mi přijde, že se píská trochu víc než pro ty ze spodku. My jsme spíš ti, kterým se moc nepomáhá a kolikrát i hrajeme doma a jsme bití jako někde venku. Je to jen můj osobní názor, ovšem podpořený i tím, co slýchám od spoluhráčů.